Teorie mysli není jen akademický pojem - je to základ, na kterém stojí každá lidská interakce. Když rozumíte, že váš kolega je naštvaný, i když říká, že je v pořádku, nebo když víte, že dítě si představuje, že panáček má vlastní city - to je teorie mysli v akci. U lidí s poruchou autistického spektra (PAS) je tato schopnost často omezená, ale ne ztracená. A to je klíč, který mění celý přístup k terapii.
Co je teorie mysli a proč je důležitá?
Teorie mysli (Theory of Mind) je schopnost chápat, že jiní lidé mají vlastní myšlenky, city, přesvědčení a úmysly, které se mohou lišit od vlastních. Tuto schopnost si děti začínají vyvíjet kolem čtvrtého roku života. Klasický test, tzv. Sally-Ann test, to ukazuje jednoduše: dítě vidí, jak hračku schovali do košíku, pak ji někdo přesunul do krabice. Když se pak ptají, kde si myslí Sally, že je hračka, dítě s vyvinutou teorií mysli odpoví: „v košíku“ - protože ví, že Sally neví o přesunutí. Dítě s PAS často odpoví správně, ale ne z důvodu pochopení druhého pohledu - pouze z paměti.
Simon Baron-Cohen a jeho tým ukázali, že tento deficit je jednou z nejčasnějších známek autismu. Neschopnost sdílet pozornost, pochopit ironii, předstírání při hře nebo číst emocionální výrazy - to všechno má kořeny v omezené mentalizaci. Ale to neznamená, že lidé s autismem nejsou citliví. Naopak, mnozí zažívají empatii hluboce, jen ji nevyjadřují tak, jak očekává neurotypická společnost.
Nejen deficit - jiný způsob myšlení
Starý přístup, který považoval autismus za „nedostatek empatie“, je dnes zastaralý. Nick Walker a další představitelé neurodiverzity upozorňují: lidé s autismem nemají problém s afektivní empatií - tedy s cítěním toho, co druzí zažívají. Problém je v kognitivní empatii - v rychlém přepočítání, co druhý myslí, když se chová jinak. To není chyba, je to jiný způsob zpracování informací.
Uta Frithova teorie oslabené centrální koherence dodává další vrstvu: lidé s autismem často vidí svět v detailech. Není to, že by nechápali celek - prostě ho nevidí automaticky. Když někdo řekne „je mi líto“, autistická osoba může přemýšlet: „Co přesně znamená ‚líto‘? Co jí způsobilo? Jak se to projevuje v těle?“ To není chybějící schopnost - to je jiný kognitivní proces. A v terapii to musíme respektovat.
Co říkají další teorie?
Teorie mysli není jediný vysvětlující model. Hrdlička (2004) popisuje tři hlavní přístupy k pochopení autismu: teorii mysli, oslabení centrální koherence a exekutivní dysfunkci. Poslední z nich vysvětluje problémy s plánováním, přepínáním mezi úkoly a řízením emocí - což se často projevuje jako „tvrdohlavost“ nebo „nepřípravnost“.
Baron-Cohenova E-S teorie (Empathizing-Systemizing) je ještě důležitější. Ukazuje, že lidé s autismem často dosahují vysokých výsledků v systematizaci - tedy v hledání vzorů, pravidel a struktur. Může to být zájem o grafy, počítačové programy, přírodní zákony nebo pravidla her. Tento talent není „náhradou“ za empatii - je to samostatná silná stránka. Když terapeut vidí jen deficit, přehlíží sílu.
Jak se mentalizace rozvíjí v psychoterapii?
Terapie lidí s PAS nemá za cíl „napravit“ teorii mysli. Cílem je pomoci klientovi rozvíjet mentalizaci - schopnost reflektovat vlastní i druhé myšlenky - tak, jak to funguje pro něj.
Vymětal (2001) popisuje tři fáze terapeutického procesu:
- Rigidita - klient má pevné názory, nevidí možnost jiného pohledu. Může říct: „Všichni mě nenávidí.“ A nevidí, že to je jeho přesvědčení, ne skutečnost.
- Odtažitost - klient začíná mluvit o událostech jako o něčem, co se stalo „někomu jinému“. „Když se to stalo tomu chlapci…“ Toto je první krok k odlišení vlastních pocity od faktů.
- Reflexe - klient začíná říkat: „Možná jsem to pochopil špatně.“ Nebo: „Co kdyby on cítil něco jiného?“ To je mentalizace v plném slova smyslu.
Terapeut nepoužívá „tréninky“ na čtení výrazů obličeje. Místo toho se ptá: „Co si myslíš, že on tehdy cítil?“ Nebo: „Když jsi to řekl, jak si představuješ, že to znělo pro něj?“ Otázky nejsou testy - jsou mosty k vlastnímu vnímání.
Co terapeuti často přehlížejí
Největší chyba je považovat autismus za „něco, co se dá odstranit“. To je neetické a škodlivé. Autistický mozek není „nepřesný“ - je jiný. Když terapeut snaží „napravit“ chování, které je pro klienta přirozené, vytváří se pocit, že je špatný, protože je autistický.
Naopak, když terapeut přijme neurodiverzitu jako realitu, může pracovat s klientem na transneurotypové kompetenci. To znamená: naučit ho, jak přizpůsobit komunikaci v neurotypickém světě - ne proto, že je špatný, ale protože svět je navržený pro jiné. Například: „Když řekneš ‚jsem v pořádku‘, lidé často předpokládají, že to znamená ‚nechci o tom mluvit‘. Můžeš se naučit říct: ‚Jsem v pořádku, ale potřebuji pár minut na sebe.‘“
Tato kompetence není „normalizace“. Je to jako učit člověka, jak přežít v zemi, kde mluví jiným jazykem. Není potřeba změnit jeho myšlení - jen doplnit nástroje.
Praktické nástroje v terapii
Některé techniky fungují lépe než jiné:
- Průběh příběhu - klient popíše situaci, terapeut pomalu přidává otázky: „Co si myslel ten člověk? Co se mu mohlo stát dřív? Co si možná přál?“
- Role play s rozdílnými pohledy - klient si zahrává vlastní roli, pak roli druhého. Nejde o „hru“, ale o rozšíření vnímání.
- Emocionální slovníček - místo „zlobil jsem se“ se učí: „Cítil jsem, že mě někdo přeskočil. To mě děsí.“
- Reflexe v písemné podobě - mnozí autisté lépe zpracovávají informace písemně. Doporučuje se psát deníky: „Co jsem si myslel? Co jsem cítil? Co možná cítil on?“
Nikdy se nepoužívají „sociální skripty“ jako pevná pravidla. Klient není robot, který má spustit program „správného chování“. Je to člověk, který se učí číst vlastní a cizí myšlenky - s pomocí, ne s nátlakem.
Proč je to důležité dnes?
Ve společnosti, která stále považuje autismus za „poruchu“, je terapie, která respektuje neurodiverzitu, revoluční. Výzkumy z Masarykovy univerzity a Univerzity Karlovy ukazují, že kombinace teorie mysli a centrální koherence dává nejúplnější obrázek. Ale důležitější než teorie je přístup: neřešit, co chybí - ale co je.
Lidé s autismem nechtějí být „normalizováni“. Chtějí být pochopeni. A když terapeut přijme, že mentalizace se dá rozvíjet jinak - ne přes předstírání, ale přes jasnou reflexi - pak se stává skutečným partnerem v procesu.
Autismus není něco, co se dá „vyléčit“. Je to způsob, jakým mozek vnímá svět. A terapie, která to chápe, není o opravování - je o připojení. K sobě. K druhým. A k vlastnímu životu.
