První schůzka s terapeutem se často zdá jako náročný moment. Přijdeš s těžkým srdcem, plný strachu, že něco neřekneš správně, nebo že ti nebudou věřit. Ale co vlastně terapeut chce zjistit? A proč se ptá na věci, které se zdají mít s tvým problémem málo společného? Úvodní anamnéza není žádný test. Není to policejní výslech. Je to první krok k tomu, aby ti někdo opravdu pomohl - a to jen tehdy, když pochopí, kdo jsi a jak žiješ.
Proč se terapeut vůbec ptá na všechno tohle?
Nejde jen o to zjistit, co ti je špatně. Jde o to pochopit, proč ti je špatně právě teď. Když ti terapeut řekne: „Povězte mi, jak se problém začal“, nechce jen příběh. Chce vidět, jak se tvůj mozek a tělo reagují na tlak. Jak se chováš, když se cítíš ztracený. Jaký vztah máš ke svému vlastnímu utrpení. Je to jako když lékař zkoumá bolest v zádech - neptá se jen, kde to bolí, ale jestli jsi nedávno spadl, jestli máš náročnou práci, jestli spíš na tvrdém polštáři. Všechno to souvisí.
Úvodní anamnéza je základ. Bez ní by terapie byla jako léčba bez diagnózy. Ať už jde o úzkost, deprese, vztahové potíže nebo trauma - všechno se projevuje jinak u každého. A proto se terapeut musí naučit tvojí historii, ne jen tvůj příběh.
Co se ptá na současný problém - a proč to důležité je
První otázka, kterou ti většinou položí: „Co tě přivedlo sem?“ Zní jednoduše, ale je to klíč. Neřekneš jen: „Mám úzkost.“ Řekneš, kdy to začalo. Kdo byl přítomen. Co se stalo před tím, že jsi se cítil prvníkrát takhle zlámaný. Bylo to po rozvodu? Po ztrátě práce? Po tom, co ti řekla matka?
Terapeut sleduje vývoj. Ne jen to, že máš úzkost. Ale jestli se zhoršuje v práci, nebo jen v noci. Jestli se objevuje jen před setkáním s lidmi, nebo i když jsi sám. Jestli ti to brání spát, jíst, mluvit s přáteli. Tady se začíná vytvářet mapa tvého vnitřního světa. A zároveň se posuzuje, zda psychoterapie je opravdu nejlepší cesta - nebo jestli bys potřeboval nejdřív léky, nebo nějakou jinou podporu.
Podle výzkumu na 1. lékařské fakultě UK se přibližně 35 % času úvodního rozhovoru věnuje právě tomuto příběhu. A to není náhoda. Tento příběh je základ pro všechno další.
Osobní a rodinná anamnéza - proč se ptají na nemoci, které jsi měl v dětství?
Přišel jsi kvůli úzkosti. A terapeut se ptá: „Měl jsi někdy deprese? Byl někdo v rodině, kdo se léčil?“ Zní to jako příliš osobní. Ale není.
Psychické potíže nevznikají z ničeho. Často jsou spojeny s genetikou, ale i s tím, jak jsi byl vychováván. Když tvoje matka trpěla úzkostí a vždycky ti říkala, že „svět je nebezpečný“, nebo když tvůj otec se po každém konfliktu zavřel do pokoje - ty vzory se přenášejí. Někdy skrze slova, někdy skrze ticho.
Terapeut se ptá na fyzické nemoci také proto, že tělo a mysl nejsou oddělené. Například chronická bolest, špatný spánek nebo hormonální poruchy mohou způsobit nebo zhoršit úzkost. Pokud jsi kdysi měl závažnou nemoc v dětství, může to zůstat v těle jako nevědomá strach - i když jsi se uzdravil. To se jmenuje somatizace. A terapeut to chce vidět.
Podle českých průzkumů 78 % terapeutů má speciální školení v tom, jak rozpoznat tyto spojení. A 65 % používá standardizované dotazníky, aby nevynechali nic důležitého.
Sociální anamnéza - proč se ptají, s kým bydlíš a jestli máš výtah v domě?
„Bydlíte sami?“ „Máte někoho, kdo se o vás stará?“ „Jak se dostáváte do města?“ „Máte dost peněz na léky?“ Tyto otázky zní jako byrokracie. Ale nejsou.
Pokud bydlíš v pátém patře bez výtahu a máš deprese, je to jiná realita, než když žiješ na přízemí s přáteli, kteří ti přinesou jídlo. Pokud nemáš k dispozici žádnou sociální podporu, terapie bude mnohem náročnější. Pokud ti platí za práci jen tolik, že nemůžeš koupit léky, nebo nemáš čas na pravidelné schůzky - to všechno ovlivňuje, zda terapie uspěje.
Terapeut nechce znát tvůj příjem jen proto, že je zvědavý. Chce vědět, jestli máš prostor na zotavení. Jestli máš čas na sebe. Jestli máš někoho, kdo ti řekne: „Jsi v pořádku.“
Podle studie z Masarykovy univerzity je sociální anamnéza jednou z nejdůležitějších částí - protože bez podpory zvenčí se vnitřní změny těžko udrží.
Hodnotová anamnéza - jak chápeme své vlastní trápení
„Co si myslíte, že vás tímto problémem trápí?“ „Co byste si přáli změnit?“ „Kdo vám říká, že to není vážný problém?“
Tady se otázky mění z faktů na smysl. Tady se začíná poznávat, jaký vztah máš ke svému trápení. Pokud si myslíš, že „je to jen slabost“, nebo „měl bych to překonat sám“, terapie bude těžká. Pokud si myslíš, že „to je všechno kvůli mé matce“, můžeš se zavřít do role oběti. A to je také blok.
Terapeut se snaží pochopit, zda tvoje vlastní vysvětlení problému ti pomáhá, nebo ti brání. Jestli chápeš, že tvoje emoce mají smysl, nebo jestli se s nimi stydíš. Jestli chceš změnit sebe, nebo jen okolí. Toto je klíč k tomu, jestli budeš schopen pracovat na sobě - nebo jen čekat, až někdo všechno napraví.
Podle výzkumu z Univerzity Hradec Králové je tato část nejčastěji přehlížená. Ale zároveň ta nejdůležitější. Bez přijetí svého problému není žádná změna možná.
Co se děje po rozhovoru?
Po 60 až 90 minutách rozhovoru se terapeut neřekne: „Tak, teď vím, co je špatně.“
Řekne: „Tak tohle je vaše situace. A já vám mohu pomoci. Ale musíte chtít.“
Na konci se často vytvoří terapeutický kontrakt - neformální, ale jasný. Co očekáváš ty? Co můžeš dát ty? Co bude terapeut dělat? Kdo bude odpovídat za co? Tady se přestává být klientem a začínáš být spolupracovníkem.
Podle dat z České komory psychologů 87 % terapeutů v ČR používá strukturovaný přístup. To znamená, že nejsou jen „na cestě“. Mají plán. Ale ten plán se přizpůsobuje tobě. Pokud se během rozhovoru objeví trauma, terapeut se nevyhne tématu. Pokud se ukáže, že máš vysoký rizikový faktor, přesune se na bezpečnější půdu.
Co může jít špatně?
Některé lidi zaskočí, že terapeut neřekne: „To je úzkost.“ Neřekne: „To je trauma.“ Neřekne: „Budeš se cítit lépe za tři týdny.“
A to je dobře. Protože psychoterapie není o diagnóze. Je o porozumění. A někdy to trvá déle.
Podle průzkumu Asociace psychologických služeb z března 2023 68 % lidí, kteří terapii ukončili příliš brzy, uvedlo, že se cítili „přehlíženi“ nebo „nepočutí“. Pokud terapeut přehlíží tvůj emocionální stav, když říkáš: „To je pro mě těžké“, nebo pokud tě nutí odpovídat jen podle šablony - můžeš se cítit znovu zraněný.
Na druhé straně ti lidé, kteří zůstali, říkají: „Více než kdy jsem si vůbec myslel, že mě někdo opravdu slyší.“
Co se mění v české psychoterapii?
Už nejsou jen Freudovi a Jungovi. Dnes se do anamnézy začíná započítávat i genetický rizikový profil. A trauma-informed přístup - což znamená, že se ptáš jemněji, než se dříve. Neptáš se: „Byl jsi zneužíván?“ Ale: „Měl jsi někdy pocit, že tě někdo nepřijal?“
42 % terapeutů už používá digitální nástroje k záznamu anamnézy. Ale to neznamená, že je všechno automatické. Naopak - tyto nástroje jim pomáhají lépe sledovat změny, než aby se jen snažili zapamatovat všechno.
Do roku 2025 se očekává, že 60 % českých terapeutů bude integrovat genetické informace do svého posouzení. Ne proto, že bychom se léčili podle DNA. Ale proto, že víme: někdo s rodinnou historií deprese má jiný vývoj než někdo, kdo nikdy neměl v rodině nikoho, kdo by trpěl.
Co zůstává stejné? Anamnéza je stále základ. Bez ní není žádná terapie. Nezáleží na tom, jestli je to kognitivně-behaviorální, psychodynamická nebo humanistická metoda. Všechny začínají tím samým: s tím, že někdo chce slyšet, co říkáš - a pochopit, co neříkáš.
