Stojíte v terapii, terapeut se na vás dívá, a vy... nic. Žádné slovo, žádná myšlenka, jen ticho. A to ticho se roztahuje. Srdce začne bušit rychleji, ruce se stáhne, a v hlavě se ozývá: ticho v terapii je selhání? Nebo se terapeut rozhodl, že už o vás nic nechce vědět?
Není to jen vy. Ticho v terapii je jedna z nejčastějších obav, které klienti přinášejí na první sezení. V průzkumech se ukazuje, že až 78 % lidí na začátku terapie vnímá ticho jako nepříjemné, dokonce jako ztrátu času. Ale pak se něco změní. Po šesti měsících 92 % z nich říká: Teď vím, proč to ticho tam je.
Co je vlastně to ticho v terapii?
Ticho v terapii není prázdná mezera. Není to chyba, kterou byste měli rychle zaplnit slovy. Není to ani terapeutova nechutná nebo nezkušenost. Je to nástroj. Jak nůž v ruce šéfkuchaře - může být nebezpečný, pokud ho neumíte použít, ale když ano, umožňuje vám vytvořit něco krásného.
Ve výzkumech se rozlišuje několik typů ticha. Je ticho, které vzniká z nejistoty - když nevíte, co říct, protože se bojíte, že to nebudete říct správně. Je ticho plodné - když se vaše mysl zamyká do sebe, prochází prožitky, které jste dosud nevědomě potlačovali. A je ticho jako symptom - když se váš vnitřní hlas zatlačil natolik, že už ani nechce mluvit. Každé z nich vyžaduje jiný přístup.
Podle výzkumu z Karlovy univerzity 65 % terapeutů rozlišuje alespoň čtyři typy ticha a 42 % z nich používá specifické techniky pro každý z nich. To znamená: ticho není náhoda. Je to vědomě řízený prostor.
Proč se ticho vůbec bojíme?
Žijeme ve světě, kde se od nás očekává, že budeme vždy aktivní, vždy odpovídáme, vždy něco sdělujeme. Social media nás naučily, že mlčení znamená nezájem, odmítnutí, nebo slabost. A teď přijdete do terapie - místo toho, aby vás terapeut přerušoval, vás nechává mlčet. A to vás děsí.
Právě to je paradox. Lidé dnes touží po klidu - po odpočinku, po tichu v přírodě, po chvíli bez oznámení na telefonu. Ale když se to ticho objeví v terapii, kde by mělo být bezpečné, reagujeme jako na hrozbu. Proč? Protože ticho nás nutí k tomu, co se v běžném životě vyhýbáme: k tomu, abychom se podívali dovnitř.
Prof. Jana Šťastná z Univerzity Karlovy říká: „Ticho je pro klienta příležitostí ke kontaktu se sebou samým, kterou by v běžném životě neměl.“ A právě to je to, co se bojíme. Ne proto, že bychom nechtěli sebe poznat. Ale proto, že se bojíme, co tam najdeme.
Co dělat, když ticho přetrvává?
Terapeuti nejsou magiči. Když se objeví ticho, neznamená to, že vědí, co se děje uvnitř vás. Ale mají nástroje, jak to zjistit - a to bez toho, aby vás donutili mluvit.
Nejčastější a nejúčinnější technika, kterou používá 89 % českých terapeutů, je otázka pro prohloubení. Ne: „Co teď myslíte?“ Ale: „Vidím, že tu chvilku mlčíme. Mohu se zeptat, co se vám právě honí hlavou?“
Tato otázka není nátlak. Je pozvánka. Neříká: „Musíš mluvit.“ Říká: „Jsem tady. A pokud chceš, můžeš se podělit.“
Pokud ticho trvá déle než 90 sekund, je vhodné zasáhnout. Podle průzkumu 71 % terapeutů považuje tuto hranici za kritickou. Dlouhé ticho může přeměnit z bezpečného prostoru v pocity opuštění - zejména u lidí s traumatem nebo poruchami osobnosti.
Nejhorší, co může terapeut udělat, je vyplnit ticho vlastními příběhy. „Já jsem kdysi taky cítil, že…“ To přesměruje pozornost na něj. A terapie je o vás. Ne o něm.
Co se děje v tichu uvnitř vás?
Když se ticho objeví, vaše tělo nezůstává klidné. Srdce se zrychlí, dýchání se zpomalí, ramena se zvednou. Váš mozek hledá odpověď. A když ji nenajde, začne se obávat.
Je to jako když se v noci probudíte a nevíte, co způsobilo hluk. Vaše tělo je na připravenost. Ticho v terapii vás nutí být v klidu, když vaše tělo chce reagovat.
Pro klienty, kteří se naučili ticho přijímat, je to občas jako zázrak. Marie K. z Olomouce, která začala terapii v roce 2021, říká: „Na začátku jsem si myslela, že terapeut prostě neví, co říct. Až po čtyřech měsících jsem pochopila, že to ticho mi dává prostor, abych konečně uslyšela svůj vnitřní hlas.“
Jan P. z Brna, 45 let, který prožil léta přetížení informacemi, říká: „To ticho bylo jako pokoj, kde jsem konečně mohl být sám se sebou bez toho, abych musel něco říkat. Po letech komunikace přes social media bylo to ticho pro mě obrovské osvobození.“
Ticho není o tom, že se nic nestane. Je to o tom, že se děje všechno - jen neveřejně.
Co můžete dělat sami?
Nemusíte čekat, až terapeut zasáhne. Můžete se naučit pracovat s tichem sami.
První krok: Před sezením si řekněte: „Ticho není selhání. Je to část procesu.“ To samo o sobě sníží napětí.
Druhý krok: Když nastane ticho, zaměřte se na tělo. Co cítíte? Těžkost na hrudi? Tep v krku? Napětí v čelisti? Neříkejte si, co byste měli cítit. Jen pozorujte. Tělo vám říká víc, než slova.
Třetí krok: Pokud ticho přetrvává déle než minutu a začíná vás znepokojovat, řekněte to terapeutovi. Ne: „Proč se mlčíte?“ Ale: „Cítím se trochu ztraceně, když je ticho. Mohli bychom o tom promluvit?“
Podle výzkumu Institutu pro výzkum psychoterapie 85 % lidí, kteří překonali obavy z ticha, říká, že klíčové bylo pochopení: „Ticho je pro mě, ne pro terapeuta.“
Co se děje v online terapii?
Online terapie přináší nové výzvy. Technické zpoždění se často vnímá jako násilné ticho. Když se vaše slovo ztratí v přenosu, může to vypadat, jako by vás terapeut ignoroval. Nebo jako by se rozhodl, že už nechce s vámi mluvit.
Podle studie z Univerzity Palackého (2023) je v online terapii potřeba ticho vysvětlovat ještě jasněji. Terapeut by měl na začátku říct: „Pokud se objeví pauza, neznamená to, že jsem pryč. Může to být jen technické zpoždění.“
V českém kontextu je průměrné přijatelné ticho 32 sekund - delší než v USA (22 sekund), ale kratší než v Japonsku (45 sekund). A v Česku je 68 % klientů schopno přijmout ticho, když terapeut udržuje oční kontakt. V anglosaském světě je to jen 42 %. To znamená: v našem prostředí je fyzická přítomnost - i když jen na obrazovce - důležitější než kdekoliv jinde.
Když ticho není pomoc, ale bolest
Není však pravda, že ticho vždy pomáhá. Pokud máte zkušenost s emocionálním opuštěním, pokud jste kdysi mluvili a nikdo vás neslyšel, pak ticho může být připomínkou toho, co jste kdysi zažili.
Dr. Martin Vávra z FN Motol upozorňuje: „Nesprávně aplikované ticho může prohlubovat izolaci klienta, zejména u klientů s traumatem nebo při začátcích terapie.“
Když se ticho stane bolestí, není to vaše chyba. Je to signál. Znamená to, že potřebujete jiný přístup. Možná potřebujete, aby terapeut začal s větší jistotou, s více slovy, s více potvrzením. To není slabost. Je to potřeba.
Terapie není o tom, aby vás někdo „nechala mlčet“. Je o tom, aby vás někdo nechával mlčet, když potřebujete.
Co si pamatovat?
Ticho v terapii není chybou. Není to chvíle, kdy se terapeut „ztratil“. Je to místo, kde se můžete setkat se sebou samým - bez hluku, bez očekávání, bez potřeby být něčím.
Je to jako když se vyslechnete sami. Pro většinu lidí to není přirozené. Ale je to něco, co se dá naučit. A když se to naučíte, ticho přestane být strachem. Stává se prostorem. A v tom prostoru se může objevit to, co jste dlouho hledali - ale neuměli jste říct.
Je ticho v terapii normální?
Ano, ticho v terapii je naprosto normální a často i nezbytné. Podle výzkumů je ticho součástí terapeutického procesu, nikoli chybou. Až 92 % klientů po šesti měsících terapie začne chápat jeho hodnotu. Ticho umožňuje zpracovávat emoce, které se v běžné komunikaci nezvládají.
Jak dlouho by mělo trvat ticho v terapii?
Průměrné ticho v terapii trvá 15-45 sekund. Většina terapeutů považuje 90 sekund za hranici, po které je vhodné ticho proaktivně tematizovat. Pokud ticho přetrvává déle a vy cítíte nepříjemnost, je v pořádku se zeptat, co se děje. Dlouhé ticho bez kontextu může způsobit pocity opuštění, zejména u lidí s traumatem.
Co dělat, když ticho dělá strach?
Zaměřte se na své tělo: co cítíte? Co se děje ve vašem dechu, srdci, svalůch? Nezkoušejte vymyslet odpověď - jen pozorujte. Můžete také otevřeně říct terapeutovi: „Cítím se v tichu nejistě. Mohli bychom o tom promluvit?“ Ticho je pro vás, ne pro terapeuta - a vaše pocity jsou důležité.
Proč terapeut nevyplní ticho slovy?
Terapeut nevyplňuje ticho, protože by tím přesměroval pozornost na sebe. Cílem je, abyste se mohli spojit se sebou samým. Když terapeut začne vyprávět svůj příběh, přestává být terapie vaše. Správně použité ticho vás nechává v klidu, aby jste mohli najít svůj vlastní hlas.
Je ticho v online terapii jiné?
Ano. Technická pauza se často vnímá jako násilné ticho. V online terapii je důležité, aby terapeut předem vysvětlil, že zpoždění neznamená odmítnutí. V Česku je 68 % klientů schopno přijmout ticho, pokud terapeut udržuje oční kontakt - což je více než v anglosaských zemích. Kvalita přítomnosti je v online prostředí klíčová.
