Flash-forward v terapii traumatu: Jak práce s budoucností předchází retraumatizaci

U pacientů s posttraumatickou stresovou poruchou (PTSD) často není problém jen minulost. I když se zdaří zpracovat traumata z minulosti, mnozí stále trpí strachem před tím, co se může stát. Představy, že se něco hrozivého stane - že ztratí kontrolu, že je to znovu, že nikdo nepomůže - tyto scénáře nejsou jen myšlenky. Jsou to živé, napjaté obrazy, které se v hlavě přehrávají jako film bez vypínače. A právě tyto budoucí katastrofy jsou často tím, co drží klienta v pasti, i když minulost už není aktuální.

Co je flash-forward a proč to funguje?

Flash-forward není představa o tom, jak bude život krásný. Není to vizualizace úspěchu nebo klidu. Je to přesně opak: přehled do budoucna, které se ještě nestalo, ale které klient intenzivně obává. „Budu mít záchvat v letadle a všichni se na mě budou dívat.“ „Když se vrátím domů, už nebudu schopen žít normálně.“ „Nikdy nebudu schopen důvěřovat někomu.“ Tato představy nejsou realistické. Nejsou pravděpodobné. Ale pro klienta jsou skutečné. A právě proto je třeba je zpracovat - ale ne tím, že by se znovu prožívala minulá trauma.

Flash-forward je technika vyvinutá Robinem Logiem a Adem de Jonghem jako součást EMDR terapie. Vznikla jako odpověď na problém: co dělat, když jsou traumata z minulosti zpracována, ale strach z budoucna přetrvává? Základní princip je jednoduchý: místo aby se klient vrátil do minulosti, terapeut ho vede k představě budoucího scénáře, který ho děsí. Poté se použije standardní EMDR protokol - bilaterální stimulace, obvykle oční pohyby - ale tentokrát na budoucí obraz, ne na minulou vzpomínku.

Tím se naruší cyklus: místo aby se mozek opakoval trápení z minulosti, začne zpracovávat strach z toho, co ještě nenastalo. A protože se nepoužívá žádná minulá traumata, riziko retraumatizace je téměř nulové. To je klíč. Mnoho klientů se bojí terapie, protože se obávají, že se znovu „rozpadnou“. Flash-forward jim umožňuje pracovat se strachem, aniž by museli znovu prožívat bolest.

Co se děje během sezení?

První krok je identifikace konkrétního katastrofického scénáře. Terapeut se ptá: „Co se ti nejvíce zdá, že se stane, když se vrátíš do práce?“ „Co se ti nejvíc bojíš, že se stane, když se setkáš s někým, kdo tě zranil?“ Klient musí vytvořit jasný obraz - ne jen slova, ale obraz, zvuk, pocit v těle. Často je to výrazně detailní: „Uvidím, jak se můj šéf usměje, a já budu vědět, že mě chce zneužít.“

Poté se spojí tento obraz s negativní věrou: „Jsem bezmocný.“ „Nikdo mi nepomůže.“ „Nemůžu to zvládnout.“ Tato věra je ten hlavní cíl. Ne jen obraz, ale přesvědčení, které ho doprovází.

Pak začne stimulace. Terapeut vede klienta, aby si obraz držel v hlavě, zatímco se provádí oční pohyby, tlapky nebo zvuky střídavě na levé a pravé straně. To je stejný mechanismus jako při zpracování minulých traumat - ale tentokrát se mozek snaží zpracovat budoucí scénář. Během několika minut se obraz mění. Stává se méně živým. Méně hrozivým. Často klient řekne: „Už to nevypadá tak špatně.“ Nebo: „Vím, že by to mohlo být jinak.“

Po několika sezeních se negativní věra často mění. „Jsem bezmocný“ se mění na „Můžu to zvládnout, i když to bude těžké.“ Nebo: „Nemusím to znát, abych to zvládl.“

Flash-forward vs. Flash Technique - co je rozdíl?

Často se tyto dvě techniky zaměňují, ale jsou zcela odlišné. Flash-forward je součástí EMDR a pracuje s konkrétními budoucími obavami. Je to aktivní zpracování - klient se dívá do budoucna, přímo a bez úniku.

Flash Technique, vyvinutá Philipem Manfieldem, funguje úplně jinak. Tam se klientovi nechává představit traumatickou vzpomínku - ale jen na pár sekund - a hned se přesune na něco pozitivního: na pohodlnou postel, na smích dětí, na teplý čaj. Tento „blik“ trvá jen 10-15 minut a má za cíl snížit intenzitu vzpomínky, aniž by se do ní hluboko zapojil. Je to „odborný únik“.

Rozdíl je zásadní: flash-forward konfrontuje strach z budoucna. Flash Technique odkládá bolest z minulosti. První je pro ty, kdo už zpracovali minulost, ale bojí se budoucna. Druhá je pro ty, kdo jsou ještě příliš zranění, aby se vůbec podívali na minulost.

Kdo to může použít a kdo ne?

Flash-forward není vhodný pro všechny. Není nástroj pro primární zpracování traumatu. Pokud klient ještě nezpracoval hlavní traumatické události, není to správné místo. Procedura funguje jen po stabilizaci - když je klient schopen zvládnout své emoce, když má jasnou podporu, když už nežije v přetrvávající pohotovosti.

Je ideální pro ty, kteří:

• Už prošli zpracováním minulých traumatu v EMDR nebo jiné terapii
• Stále trpí iracionálními obavami o budoucím chování lidí, situací nebo vlastní reakcí
• Mají fobie (např. let, jízda autem, veřejné vystupování), které nevymizely i po zpracování původního traumatu
• Obávají se, že se „znovu rozpadnou“, když se vrátí do běžného života

Není vhodný pro ty, kdo:

• Ještě nezpracovali základní trauma
• Mají vážnou poruchu příjmu potravy nebo psychózu, kde je představivost narušená
• Obávají se skutečných rizik (např. násilí v rodině, nebezpečné prostředí) - flash-forward není pro reálné bezpečnostní plány, ale pro iracionální obavy
• Nemají schopnost vytvářet mentální obrazy (např. někteří lidé s ASD)

Co říkají terapeuti a studie?

Podle průzkumu EMDRIA z roku 2021, který zahrnoval 1 247 certifikovaných terapeutů, 82 % označilo flash-forward jako „velmi nebo extrémně užitečnou“ techniku. V 78 % případů u pacientů s fobiemi, kteří už zpracovali trauma, došlo k výraznému poklesu úzkosti po 2-4 sezeních.

Jedna terapeutka z Chicaga popisovala případ 34leté ženy s fobií letu. Po zpracování traumatu z autonehody byla schopná cestovat autem, ale neletět. Flash-forward se zabýval scénářem: „Letadlo spadne, já se zabil, nikdo mě nenajde.“ Po dvou sezeních se její úroveň úzkosti (SUDS) snížila z 8 na 2 (na stupnici 1-10). „Už nechci být v letadle, ale už se nebojím, že tam zemřu,“ řekla.

Na druhou stranu, někteří terapeuti upozorňují na rizika. Dr. David Carbonell varuje, že u klientů s vysokou úzkostí může být vytváření obrazů příliš náročné. „Někteří prostě nevědí, jak si představit, co se stane. To není jejich chyba. Je to jejich mozek.“ V takových případech se používají metafory: „Představ si, že jsi na břehu řeky a vidíš, jak se vlna přibližuje - ale ty jsi na pevnině.“

Prof. Francine Shapiro, zakladatelka EMDR, uznala, že flash-forward „rozšiřuje možnosti terapie o důležitý prvek, který byl dlouho opomíjen“. A to je právě ten bod: mnoho terapií se zaměřuje na minulost. Flash-forward se zaměřuje na to, co ještě nenastalo - a to je pro mnohé klienty právě to, co potřebují.

Co se stane po sezení?

Klienti často říkají, že se cítí „lehčí“. Ne proto, že by se strach vytratil - ale proto, že se změnil. „Už to nevnímám jako hrozbu, ale jako myšlenku, kterou můžu nechat plavat,“ řekl jeden klient. Jiní říkají: „Vím, že to může být špatné, ale už nevím, že to bude můj konec.“

Nejčastější zpětná vazba: „Cítím kontrolu.“ To je klíč. Trauma nás připravuje o kontrolu. Flash-forward ji vrací - ne tím, že změní svět, ale tím, že změní vztah klienta k vlastním myšlenkám.

Pro terapeuty je klíčové, aby nepoužívali flash-forward jako „rychlý fix“. Je to proces. Potřebuje čas, stabilizaci a pečlivé sledování. Některé případy vyžadují jen dvě sezení, jiné až šest. Ale vždy se to děje po zpracování minulosti - nikdy před ním.

Kam dál?

Flash-forward není zázračná metoda. Není pro všechny. Ale je jednou z mála technik, které přímo řeší jednu z nejčastějších a nejvíce opomíjených potřeb v terapii trauma: potřebu cítit, že budoucnost není jen opakování minulosti.

Do roku 2025 bude tato technika součástí standardního školení 80 % EMDR školitelů ve Spojených státech a Evropě. To není náhoda. Je to odpověď na skutečnou potřebu klientů - ne na teorii, ale na život.

Už nejde jen o to, aby se trauma zpracovalo. Jde o to, aby člověk mohl přežít i s tím, co přijde. A flash-forward mu pomáhá toto přežít - bez toho, aby se musel znovu rozbít.