Tělesná dysmorfofobie není marnivost. Není to jen „přílišná starost o vzhled“. Je to vážná duševní porucha, která přiměje člověka k tomu, aby se díval do zrcadla stokrát denně, hledal ujištění, vyhýbal se společnosti, nebo dokonce přestal chodit do školy nebo na práci - jen proto, že si myslí, že má něco špatně s nosem, kůží, tělem nebo tváří. A přitom ostatní nevidí nic zvláštního. V České republice se tato porucha stále přehlíží, ačkoliv postihuje přibližně 2 % populace. Průměrně trvá 11 let, než někdo dostane správnou diagnózu. To je čas, kdy se člověk ztrácí ve vlastním odporu k sobě.
Co je tělesná dysmorfofobie skutečně?
Tělesná dysmorfofobie (BDD) je porucha, při které člověk má trvalé, nesmírně náročné a nerealistické obavy o nějaký defekt ve svém vzhledu. Defekt může být například příliš velký nos, nepravidelná kůže, příliš malé svaly, nebo „špatně tvarované“ oči. Pro ostatní je to neviditelné - nebo jen drobná vada, kterou by nikdo nevšiml. Pro pacienta je to katastrofa. A to nejen proto, že se cítí špatně - ale protože to ovlivňuje každý den jeho života.
Podle DSM-5, který je v ČR používán pro diagnózy, musí být tyto obavy:
- Trvalé (trvají alespoň hodinu denně)
- Invazivní (přerušují myšlenky, spánek, práci)
- Související s opakujícími se chováními - jako kontrola v zrcadle, vyhledávání ujištění, překrývání vady make-upem, časté měření těla nebo vyhýbání se sociálním situacím
Není to „pouze úzkost“. Je to porucha, která se podobá obsedantně-kompulzivní poruše (OCD). Lidé s BDD nejsou „blázni“. Jsou v nouzi. A často se cítí hanbou. Proto mnozí mlčí. Až do chvíle, kdy už to nevydrží.
Proč se to tak špatně diagnostikuje?
V České republice pouze 35 % praktických lékařů zná diagnostická kritéria BDD. Většina pacientů nejprve chodí k dermatologovi, plastickému chirurgovi nebo endokrinologovi - protože si myslí, že mají „fyzický problém“. Někteří si nechávají upravit nos, odstranit bradavky, nebo podstoupit liposukci - a po operaci se cítí stejně špatně. Nebo ještě hůř.
Proč? Protože problém není v těle. Problém je v mozku. V tom, jak se informace o vzhledu zpracovávají. U lidí s BDD je aktivita v oblastech mozku, které zpracovávají detaily, příliš silná. Zatímco oblasti, které vidí celek - celý obličej, celé tělo - jsou tlumené. Výsledek? Člověk vidí jen chyby. A žádný obraz.
Je to jako kdybyste se dívali na fotku na telefonu a místo celého obrázku viděli jen jeden pixel - a mysleli si, že je celá fotka pokazena.
Kognitivně-behaviorální terapie (KBT) je zlatý standard
Nejúčinnější léčba tělesné dysmorfofobie je kognitivně-behaviorální terapie (KBT), konkrétně upravená verze nazývaná CBT-BDD. Podle metaanalýz z roku 2019 úspěšnost této terapie činí 70-80 %. To je výrazně více než u jakékoli jiné metody.
Co se dělá v KBT-BDD?
- Psychoedukace - pacient se dozví, že BDD je neurobiologická porucha, ne marnivost. To uvolňuje obrovské zatížení.
- Identifikace zkreslených myšlenek - například: „Když se na mě někdo podívá, hned ví, že mám špatný nos.“ Terapeut pomáhá přemýšlet: „Je to pravda? Kde je důkaz? Co by řekli ostatní?“
- Expozice s prevencí reakce - to je klíč. Pacient se postupně vystavuje situacím, kterým se vyhýbá: chodí bez make-upu, dívá se do zrcadla 10 minut bez kontroly, chodí do obchodu, aniž by si zkontroloval vzhled. A zároveň se učí nechat se v něčem „zadržet“ - tedy nevykonávat kompulzivní chování.
- Kognitivní rekonstrukce - přesvědčení, že „můj vzhled určuje moji hodnotu“, se nahrazuje myšlenkou: „Jsem člověk, ne vzhled.“
Na fóru sancedetem.cz uživatel „Anonym1985“ napsal: „Po 10 letech boje mi expoziční terapie se zrcadlem pomohla vrátit se ke studiu. Nejúčinnější bylo, když jsem se musel dívat na svou tvář 10 minut bez toho, abych se dotýkal nosu nebo se koukal na výsledek.“
Největší chyba? Léčit BDD standardní KBT, která je určená pro úzkost nebo deprese. To nestačí. Potřebujete terapeuta, který má zkušenosti s BDD - alespoň 50 případy. Podle výzkumu Phillips a kol. z roku 2018 mají takoví terapeuti o 25 % vyšší úspěšnost.
Farmakoterapie: SSRI jako doplněk
KBT sama o sobě je silná. Ale často pomáhá ještě lépe, když se kombinuje s léky - konkrétně s selektivními inhibitory zpětného vychytávání serotoninu (SSRI): fluoxetin, sertralin, fluvoxamin.
Studie z roku 2017, kterou vedla Katharine A. Phillips, ukázala, že 50-60 % pacientů s BDD dosáhlo významného zlepšení při léčbě vyššími dávkami SSRI (např. sertralin 150-200 mg/den) po 6 měsících. Placebo skupina zlepšila jen o 20-30 %. To je rozdíl, který se dá cítit.
Problém? SSRI mají vedlejší účinky. Někteří pacienti hlásí ztrátu sexuální touhy, únava, nebo pocit „nebýt si sám“. Uživatelka „MartaP“ na fóru napsala: „SSRI mi zlepšily myšlenky o vzhledu, ale způsobily sexuální dysfunkci. Zůstala jsem v terapii, ale bojuju s tím.“
Nejlepší výsledek? Kombinace. KBT + SSRI. V české praxi to dosahuje až 80 % úspěšnosti. To není zázrak - ale je to nejlepší, co máme.
Co nefunguje? A co je nebezpečné?
Některé věci, které lidé dělají, vlastně zhoršují BDD.
- Plastické zákroky - 70-80 % pacientů s BDD se nechává operovat. Většina z nich je po operaci ještě nespokojenější. Proč? Protože problém není v těle - je v mozku.
- Expozice na sociální sítě - procházení Instagramu, kde jsou „perfektní“ těla, je jako přidávání paliva do ohně. Nezvyšuje sebedůvěru - zvyšuje porovnávání.
- Skupinová terapie bez specializace - někteří pacienti hledají podporu ve skupinách. Ale pokud terapeut nezná BDD, skupina se může stát místem, kde se lidé jen „vyprávějí o vadech“ - a tím je posilují.
Dr. David Veale z Londýna říká: „Pokud terapie nezahrnuje práci s kompulzivními chováními a bludy, není to léčba BDD. Je to jen rozhovor.“
Co dělat v ČR? Kde najít pomoc?
V České republice je jen 3 specializovaná centra pro BDD: v Praze, Brně a Ostravě. V Německu jich je 42. To znamená, že čekací doba může být 6-12 měsíců. A cena sezení? 1 500-2 500 Kč. To je pro mnohé nepřístupné.
Naštěstí se rozvíjí teleterapie. Od roku 2020 ji využívá 65 % pacientů mimo hlavní město. Pokud nemůžete jet do Prahy, můžete se spojit s terapeutem přes Zoom. Některé zdroje, jako terapio.cz nebo dbterapie.cz, nabízejí seznam terapeutů s odborností na BDD.
Podpůrné skupiny jsou důležité. Nadace pro duševní zdraví v ČR organizuje jednou týdně setkání, kde lidé mohou mluvit bez stydu. A rodinná terapie? Je součástí 70 % případů u adolescentů. Rodiče, kteří rozumí, že jejich dítě nejeví „marnivost“, ale bojuje s poruchou - mohou být klíčem k přežití.
Co můžete dělat sami?
Terapie je nejúčinnější. Ale doma můžete podpořit svůj pokrok.
- Deník - zapisujte si, kdy a proč se cítíte špatně. Kdo vás někdy pochválil? Kdy jste se podívali do zrcadla? Co jste si řekli?
- Fyzická aktivita - ne pro „vytvarování těla“, ale pro to, abyste se znovu spojili se svým tělem. Chůze, plavání, jóga - bez cíle „zhubnout“.
- Relaxační techniky - dýchání, mindfulness, progresivní svalová relaxace. Pomáhají zklidnit nervový systém.
- Limitujte sociální sítě - odstraňte účty, které vás znechucují. Naučte se sledovat jen to, co vás inspiruje, ne zničí.
Mayo Clinic doporučuje: „Nechte si den bez zrcadla.“ Jen jeden den. Všimnete si, že život nepřestal fungovat. A že ostatní se na vás nekoukají tak, jak si myslíte.“
Co bude za 5 let?
Naštěstí se věda posouvá. Projekt EU Horizon 2020 „BDD-PATH“ (2021-2025), ve kterém se zapojila i Pražská fakultní nemocnice, zkoumá, zda se pomocí genetiky a MRI mozku dá předpovědět, kdo na jakou léčbu reaguje. Cíl? Do roku 2027 přesnost 85 %.
Dr. Katharine Phillips předpovídá, že do roku 2030 bude BDD součástí školních programů v ČR, jako v Nizozemsku nebo Švédsku. Když děti budou od útlumu vědět, že „nemusí být dokonalé, aby byly hodné lásky“, bude mnoho lidí mít šanci přežít.
Největší překážka dnes není technologie. Není léky. Není nedostatek znalostí. Je to stigmatizace. Myslíme si, že to je „pouze v hlavě“. Ale v hlavě se děje největší boj. A ten potřebuje pomoc - ne soud.
Je tělesná dysmorfofobie stejná jako anorexie?
Ne. Anorexie je porucha příjmu potravy, kde se člověk bojí tělesné hmotnosti a chce hubnout. Tělesná dysmorfofobie se týká konkrétních částí těla - jako nosu, kůže nebo svalů - a nemusí být spojena s jídlem. Lidé s BDD mohou být normální hmotnosti, ale stále se cítí „nepřitažliví“. I když nejsou chudí.
Může se BDD objevit u dětí?
Ano. První příznaky se často objevují v pubertě, ale mohou začít i dříve. Děti mohou mít obavy o vzhled vlasů, zubů nebo tělesné postavy. Rodiče často přehlížejí tyto příznaky jako „fázi“. Ale pokud se dítě vyhýbá škole, nechce se měnit, nebo se neustále srovnává s ostatními, je to signál. Rodinná terapie je zde klíčová.
Jak dlouho trvá léčba BDD?
Kompletní terapie trvá obvykle 12-24 měsíců s týdenními sezeními. Někteří lidé začnou cítit zlepšení už po 3-6 měsících, ale trvá déle, než se myšlenky a chování úplně změní. Není to „rychlá léčba“. Je to přestavba mozku - a to trvá čas.
Je možné BDD vyléčit úplně?
Ano, mnoho lidí dosáhne plné remise. Znamená to, že příznaky přestanou ovlivňovat každodenní život. Někteří lidé stále občas myslí na vzhled - ale už nejsou v jeho zajetí. Už nekontrolují zrcadlo, nevyhýbají se lidem, neztrácejí denní čas. To je významné zlepšení. A to je úspěch.
Proč se někdo s BDD nechává operovat, když ví, že to nepomůže?
Protože v tom okamžiku věří, že operace je jediná možnost. Myšlenka „když změním nos, všechno bude lepší“ je silná. Je to jako věřit, že když si koupím nový telefon, všechny problémy zmizí. Ale problém není ve vzhledu - je ve způsobu, jakým mozek zpracovává informace. Operace to nevyřeší. A často to zhorší - protože pacient se pak snaží najít další „vadu“.
