Stigma duševních poruch je v České republice stále silnější než samotná nemoc. Můžeš mít depresi, úzkostnou poruchu nebo schizofrenii - ale neřekneš to nikomu. Ne proto, že bys se cítil špatně, ale protože víš, že tě ostatní budou považovat za „neustálého“, „nebezpečného“ nebo „nemožného“ k práci, přátelství, dokonce i za souseda. A to všechno jen proto, že se tvoje mysl chová jinak.
Stigma není jen názor - je to bariéra na cestě k léčbě
Když si člověk zlomí nohu, všichni mu říkají: „Dostaneš se toho.“ Když má někdo rakovinu, lidé přinášejí jídlo, zavolají, přijdou na návštěvu. Ale když má někdo deprese? Často se slyší: „Proč se tak nenecháš?“, „Jen se zkus víc něčeho věnovat“, „To je jen slabost.“
Takto se stigma projevuje denně - ne vždy hlasitě, ale v tichých větách, v pohledech, v odmítnutí. A to je ten největší problém: lidé nechávají duševní nemoc v tichosti, protože se bojí, že je to bude označovat. Podle studie z roku 2013, která porovnávala Česko s Velkou Británií, přes 35 % Čechů by nechtělo mít osobu s duševním onemocněním jako kolegu. Ve Velké Británii to bylo jen 8 %. Třicet procent Čechů by nechtělo, aby byl jejich blízký přítel nebo soused. To není jen názor - to je bariéra, která brání lidem vyhledat pomoc.
Proč je v Česku stigma tak silné?
Nejde jen o osobní předsudky. Stigma je vytvářeno i systémem. V médiích se duševní poruchy často zobrazují jako spojené s násilím - a i když je to zcela nesprávné (většina lidí s duševním onemocněním je nebezpečnější pro sebe než pro ostatní), tak se takový obraz opakuje. Vláda dlouho neinvestovala do psychické péče. Lékaři nejsou dostatečně vycvičeni, aby o těchto věcech mluvili otevřeně. A školy? Většina dětí nikdy neslyšela, co je úzkostná porucha, nebo jak se projevuje depresivní stav. Když nevíš, co je normální a co není, tak se všechno, co je jiné, zdá jako „špatné“.
Studie ukazují, že prevalence duševních poruch v Česku není nižší než ve západní Evropě - ale počet lidí, kteří o svém stavu mluví, je mnohem nižší. To znamená: nemoc je stejně běžná, ale skrytá. A když se něco skrývá, neumí se léčit. A když se nelečí, zhoršuje se. A když se zhoršuje, lidé se ještě víc bojí.
Co se děje s dětmi a teenagery?
Nejhorší je, že stigma začíná už v dětství. Podle Národního akčního plánu pro duševní zdraví 2020-2030 se mezi dětmi a adolescenty zvyšuje počet sebepoškozování a suicidálních pokusů. Mladí lidé neví, co s tím, a nevědí, kde hledat pomoc. Když se pokusí mluvit, často slyší: „To je jen fáze“, „Máš všechno, co chceš, proč se tak chováš?“
Je to jako kdyby se dítě s cukrovkou snažilo říct rodičům, že se cítí slabé, a oni mu odpověděli: „Jen se nenechávej“ - a pak mu odmítli dát inzulin. Takto se děti učí, že jejich bolest není skutečná. A to je největší násilí.
Co funguje? Kontakt je nejsilnější lék
Nejúčinnější způsob, jak bojovat se stigmatem, není kampaně, ani plakáty - je to kontakt. Když se člověk seznámí s někým, kdo má duševní poruchu a je normální, pracuje, má přátele, má humor - změní se jeho představy. To není teorie. To je výsledek studií.
Ve Velké Británii se lidé častěji setkávají s lidmi, kteří o svém onemocnění mluví. Tam má každý třetí člověk v rodině nebo mezi přáteli někoho, kdo prošel duševním onemocněním. V Česku to je jen 15 %. A proto se věří, že to je vzácnost. Když se to stane běžným, stigmatizace zmizí.
Iniciativa Na rovinu, která začala v roce 2017, ukázala, že když lidé s vlastní zkušeností přijdou do škol, firem nebo na veřejné akce a řeknou: „Já jsem měl deprese. Byl jsem v nemocnici. Dnes jsem zpět.“ - tak se postoj zlepší. O 4 až 7 procent. To zní málo, ale je to první krok. A každý procento je život.
Stigma ničí i ty, kdo nejsou nemocní
Stigma nejen brání lidem s poruchou - ničí i ty, kteří se jí bojí. Když se nikdo neodváží mluvit, všichni se cítí, že jsou sami. A to je největší bolest. Lidé, kteří mají problémy, se nechají vyslechnout. Lidé, kteří se cítí špatně, ale nevědí proč, se zavírají. A v důsledku toho se všichni učí, že duševní bolest není legitimní.
Představ si, že máš bolest v zádech - a všichni ti říkají: „To je jen v hlavě.“ A pak ti řeknou: „Zkus si toho víc věnovat.“ A ty si říkáš: „Možná to opravdu jen v hlavě.“ A tak se necháš léčit. A bolest se zhoršuje. A ty se začínáš nenávidět. To je sebestigmatizace. A je to nejhorší forma stigmatu - když si člověk věří, že je slabý, protože má nemoc.
Co můžeš udělat dnes?
Nečekáš na vládu, aby změnila systém. Nečekáš na média, aby přestala šířit předsudky. Můžeš začít dnes. Tady je co:
- Pokud víš, že někdo má problém - neříkej „přemůžete to“. Řekni: „Mám s tebou.“
- Pokud někdo o svém onemocnění mluví - nezakrývej to smíchem. Poslouchej. Díky tomu se člověk necítí sám.
- Pokud slyšíš, že někdo říká: „To je jen psychika“, řekni: „Duševní zdraví je zdraví. Stejně jako srdce nebo játra.“
- Nepředpokládej, že někdo „má všechno“ a proto nemůže mít problémy. Bolest nezávisí na tom, kolik máš peněz, přátel nebo úspěchů.
- Podpoř ty, kdo mluví o svých zkušenostech. Nenech je v tichosti. Každý, kdo otevře ústa, pomáhá ostatním.
Nejsi zodpovědný za celou společnost. Ale jsi zodpovědný za to, co říkáš, co slyšíš a jak reaguješ. A to je víc, než si myslíš.
Je změna možná?
Ano. Víme to z jiných zemí. Ve Skandinávii, v Nizozemsku, ve Velké Británii - lidé o duševním zdraví mluví otevřeně. Nejsou to zázraky. Jsou to výsledky desítek let práce. Lidé, kteří mluvili. Lékaři, kteří vzdělávali. Školy, které učily. Média, která přestala zobrazovat duševní nemoc jako „šílenství“.
Česká republika je na začátku cesty. Nejsme nejhorší, ale nejsme ani nejlepší. A to, co děláme dnes, se promítne do budoucnosti. Když dnes někdo řekne: „Mám úzkostnou poruchu“, a dostane odpověď: „To je v pořádku. Co potřebuješ?“ - tak se to stane normou. A když se to stane normou, nebude už potřeba bojovat se stigmatem. Bude stačit mluvit o zdraví.
