Narcistická porucha osobnosti: Lze ji léčit psychoterapií a jak

Co když člověk, kterého znáte, je vždycky středem pozornosti, nikdy se neomlouvá, považuje ostatní za méně hodné a přesto se chová, jako by měl nárok na výjimečné zacházení? Možná má narcistickou poruchu osobnosti - ale lze ji vůbec léčit? A pokud ano, jak to vlastně funguje?

Nejde o to, že by někdo byl jen sebevědomý nebo ambiciózní. Narcistická porucha osobnosti (NPD) je vážná duševní porucha, která se projevuje trvalým vzorem grandióznosti, potřebou obdivu a chybějící empatií. Podle DSM-5, mezinárodního návodu pro diagnostiku duševních poruch, musí být splněno alespoň pět z devíti konkrétních příznaků, aby se diagnóza mohla postavit. V České republice je to považováno za závažný stav, který vyžaduje odbornou pomoc - ale ne každý, kdo má NPD, si to uvědomí.

Proč je léčba tak obtížná?

Hlavní překážka v léčbě není absence vhodné terapie, ale absence motivace. Až 75 % lidí s narcistickou poruchou osobnosti úplně popírá, že by měli nějaký problém. Pro ně je kritika, návrh na terapii nebo dokonce pozorování jejich chování jako útok na jejich identitu. Nevidí své chování jako problém - vidí ho jako správný způsob, jak žít.

Když se ale někdo s NPD rozhodne jít k terapeutovi, tak to neudělá proto, že chce změnit sebe. Udělá to proto, že se cítí unavený, osamělý, deprese ho přehánějí, nebo mu někdo z rodiny odmítl říct: „Ty jsi v pořádku.“ Terapie je pro ně prostředek, jak získat kontrolu nad ostatními, nebo aspoň získat potvrzení, že jsou výjimeční. To znamená, že terapeut musí být připravený na to, že pacient bude testovat hranice, zvažovat, jestli je „hodný“ toho, aby ho pochopil, a často se snaží převzít kontrolu nad celým procesem.

Co terapie vlastně dělá?

Není možné „vyléčit“ narcistickou poruchu osobnosti jako infekci, kterou vyléčíte antibiotiky. Cílem není změnit člověka na někoho úplně jiného. Cílem je pomoci mu vytvořit stabilnější sebevědomí, naučit se vnímat emoce jiných a zlepšit vztahy. A to je velmi náročné.

Terapeutické přístupy se liší. Psychodynamická terapie se zaměřuje na hluboké příčiny - často na dětské zkušenosti, kdy se člověk naučil, že hodnota závisí na obdivu, ne na lásce. Terapeut pomáhá pacientovi rozpoznat, kde jeho „velikost“ skrývá hlubokou zranitelnost. Ale tohle funguje jen tehdy, když je vztah mezi terapeutem a klientem dostatečně silný. Pokud terapeut jen kritizuje, pacient odejde. Pokud ho jen chválí, neudělá žádný pokrok.

Kognitivně behaviorální terapie (KBT) se zaměřuje na konkrétní vzory. Například: „Když mi někdo řekne, že máš chybu, hned se rozzuříš a začneš ho znevažovat.“ Terapeut pomáhá klientovi rozpoznat tyto reakce, přemýšlet o jejich důsledcích a zkusit jiné reakce. Zde se používají techniky jako hraní rolí - například, jak bychom reagovali, kdybychom byli na druhé straně.

Je důležité pochopit: NPD není jen o „být sebevědomým“. Je to o tom, jak se člověk udržuje na povrchu, když jeho vnitřní sebevědomí je jako skleněný dům - krásný, ale křehký. Každá kritika, každý neúspěch, každá ztráta obdivu může způsobit, že se celý systém zhroutí. Terapie se snaží postavit pevnější základy.

Co se děje v terapii?

Terapie pro NPD není rychlá. Trvá obvykle 1 až 3 roky - a to jen pokud pacient zůstane. Mnoho lidí opustí terapii po několika měsících, když zjistí, že nezískávají to, co chtěli: potvrzení své výjimečnosti. Místo toho dostávají otázky: „Proč si myslíš, že ti musí ostatní všechno odpustit?“ nebo „Co by se stalo, kdyby ses snažil pochopit, co cítí druhý?“

Skupinová terapie může být velmi účinná - ale jen dlouhodobě. V skupině lidé s NPD často zjistí, že nejsou jediní, kdo se chová takhle. Když někdo jiný řekne: „Taky jsem si myslel, že jsem lepší, ale když jsem se na to podíval, zjistil jsem, že jsem se jen snažil skrýt strach,“ může to být první krok k proměně. Bohužel, dlouhodobé skupinové programy jsou v Česku vzácné. Většina center nabízí jen krátkodobé skupiny, které nestačí na změnu osobnosti.

Terapeut musí být jako stín. Nepodporuje narcismus, ale také ho nezničí. Musí být přítomen, stabilní, nepředpokládá, že pacient „bude lepší“, ale věří, že může začít pochopit, co je skutečně důležité: lidská souvislost, ne výkony.

Je možné použít léky?

Léky nelečí narcistickou poruchu osobnosti. Ale mohou pomoci s příznaky, které se s ní často objevují: deprese, úzkost, nespavost, nebo závislost na alkoholu nebo drogách. Pokud někdo s NPD přijde k lékaři kvůli depresi, lék může zlepšit jeho náladu - a tím zvýšit šanci, že se vůbec rozhodne pro terapii. Ale bez psychoterapie se jádro poruchy nezmění.

Neexistuje žádný lék, který by „vypnul“ narcismus. A pokud by někdo tvrdil, že ano - je to klam. Léky jsou jen pomocný nástroj, nikoli řešení.

Co se děje v České republice?

V Česku je přístup k léčbě poruch osobnosti omezený. Podle údajů z roku 2022 existuje pouze 12 specializovaných center, která nabízejí dlouhodobou terapii pro NPD. Většina terapeutů pracuje v soukromí. Cena jedné hodiny individuální terapie se pohybuje mezi 1 200 a 2 500 Kč. Skupinová terapie je levnější - 600 až 1 200 Kč za hodinu. Ale ani to není všechno.

Pojišťovny hrazení terapie pro NPD omezují na 20 sezení ročně. To je méně než polovina toho, co je potřeba. Experti odhadují, že efektivní léčba vyžaduje 50 až 100 sezení. To znamená, že většina lidí s NPD buď nemůže dovolit terapii, nebo se musí rozhodnout mezi základními potřebami a psychologickou pomocí.

Nové přístupy se objevují. Někteří terapeuti kombinují psychodynamické, kognitivně behaviorální a schémové metody. Některé kliniky zkouší mindfulness - naučit pacienty pozorovat své emoce, aniž by je okamžitě odsoudili nebo znevažovali. Další výzkum se zaměřuje na digitální nástroje: aplikace, které pomáhají klientům zaznamenávat své reakce mezi sezeními. Tyto pokusy jsou ale ještě v počáteční fázi. Výsledky se nečekají dříve než v roce 2025.

Je nějaká naděje?

Ano. Ale ne tak, jak si většina lidí představuje.

Není to příběh o tom, jak se narcista stane „normálním“ člověkem. Je to příběh o tom, jak se člověk naučí žít s vlastní zranitelností. Jak se naučí říct: „Mám strach, že nejsem dostatečně dobrý.“ Jak se naučí počkat, než někdo odpoví, místo aby ho okamžitě znevažoval. Jak se naučí připustit, že někdo jiný má právo na své pocity - i když to znamená, že nebude v centru pozornosti.

Úspěšnost dlouhodobé terapie se odhaduje na 30-40 %. To znamená, že v každých třech případech jeden člověk dosáhne významného zlepšení. To není mnoho, ale je to něco. A to něco může znamenat konec násilí ve vztahu, záchranu manželství, zpětné spojení s dítětem, nebo jen to, že člověk přestane být tak osamělý.

Pro terapeuty je to náročná práce. Pro pacienta je to nejhorší a nejvýznamnější výzva, jakou kdy zažil. Ale pokud je tu alespoň trochu vůle - i když jen malá - může se stát, že se něco změní. Ne úplně. Ale dostatečně, aby to mělo smysl.

Co dělat, když máte blízko k někomu s NPD?

Není vaší odpovědností ho „vyléčit“. Nejste jeho terapeut. Ale můžete podpořit jeho cestu - pokud se rozhodne jít k odborníkovi.

• Nevyžadujte změnu. Místo toho řekněte: „Všiml jsem si, že když se něco nezdaří, stáváš se velmi drsný. Mám strach, že se to pro tebe zhoršuje.“
• Nepřiznejte si, že jste „zlostní“ nebo „nepřátelští“. NPD lidé často vytvářejí příběhy, že ostatní jsou „zlé“. Nezapomeňte, že vaše slova mohou být zkreslena.
• Nezakazujte kontakt, pokud to není nutné. Izolace často zhoršuje stav. Místo toho nastavte hranice: „Nemůžu být s tebou, když mě znevažuješ. Ale rád ti budu sloužit, když budeš mít chuť mluvit o tom, co cítíš.“
• Pečujte o sebe. Podpora někoho s NPD je emocionálně vyčerpávající. Mějte svého terapeuta. Mějte své přátele. Nechte se podpořit.

Je možné předcházet narcistické poruše osobnosti?

Není možné předcházet NPD, pokud už se vyvinula. Ale výzkum ukazuje, že děti, které rostly v prostředí, kde byly oceňovány za to, co dělají, a ne za to, kdo jsou, jsou více náchylné k vývoji narcissických rysů. Pokud dítě dostává jen chválu za „být nejlepším“, nikoli za „být upřímným“, „být laskavým“ nebo „být odvážným“, může se naučit, že jeho hodnota závisí na tom, jak ho ostatní vnímají - ne na tom, kdo je.

Nejlepší prevence není terapie. Je to rodičovství, které dává dítěti bezpodmínečnou lásku - a zároveň jasná hranice. Láska, která neříká: „Jsi dokonalý.“ Ale: „Jsi důležitý. I když se něco nezdaří.“