Komorbidity u poruch osobnosti: Jak deprese, úzkost a závislosti ovlivňují léčbu a jak na to

Stojíte před někým, kdo se zdá být v pořádku - pracuje, má přátele, vypadá na sebe pečlivě. Ale vnitřně se bojuje s neustálým pocitem prázdnoty, strachem, že ho někdo opustí, nebo s potřebou vypít, aby se uklidnil. A když se toto někdy projeví v křečovitém chování, v útěku do alkoholu nebo v náhlých výbuchů vzteku, lidé říkají: „To je jen taková osobnost.“ Ale není to jen osobnost. To je komorbidity - souběh poruchy osobnosti s depresí, úzkostí nebo závislostí. A tohle není jen složitost. To je život, který se může zhroutit, pokud ho někdo nechá pochopit.

Co je komorbidity a proč je to důležité?

Komorbidity znamená, že u jednoho člověka najednou existují dvě nebo více psychických poruch. Nejčastěji se setkáváme s poruchou osobnosti, která se objeví spolu s depresí, úzkostnou poruchou nebo závislostí na alkoholu, drogách nebo i chování - jako je přehnaná práce nebo sexuální závislost. Není to náhoda. Poruchy osobnosti nejsou jen „zvláštní zvyky“. Jsou hluboké, trvalé vzory myšlení, pocitů a chování, které zkreslují, jak člověk vnímá sebe i svět. A právě tyto zkreslení často vedou k dalším poruchám.

Podle výzkumů WHO a studií z 90. let je u poloviny lidí s závislostí na drogách přítomna alespoň jedna další psychická porucha. U hraniční poruchy osobnosti je to ještě horší - až 70 % těchto lidí zároveň trpí depresí. A to neznamená jen, že se cítí smutně. Znamená to, že jejich léčba je mnohem složitější, déle trvá a častěji selhává.

Proč se depresivní porucha a porucha osobnosti neustále potkávají?

Hraniční porucha osobnosti je nejčastějším „společníkem“ depresivní poruchy. Lidé s touto poruchou mají extrémně nestálý pocit sebevědomí. Můžou se cítit jako králové jednoho dne a jako odpadky druhého. Tento kolísání vede k neustálému pocitu nejistoty, odmítnutí a osamění. A to je přesně půda, na které roste depresivní nálada.

Studie ukazují, že pacienti s oběma poruchami - hraniční poruchou osobnosti a depresí - odpovídají na léčbu dvojnásobně hůře než ti, kteří mají jen depresi. Doba, která trvá, než dosáhnou remise, je podstatně delší. A když se depresivní příznaky zlepší, neznamená to, že porucha osobnosti zmizela. Zůstává. A když se člověk opět ocitne v konfliktu, ztrátě nebo stresu, depresivní nálada se vrátí jako stín.

Nejhorší je, že mnoho lékařů nevidí hlubší příčinu. Když pacient přijde s depresemi, předepíše mu SSRI - antidepresivum. A když se zlepší, myslí si, že všechno je v pořádku. Ale pokud se nezabere porucha osobnosti, depresivní nálada se vrátí. A často s větší silou.

Úzkost a závislost: Jak se k sobě přirozeně připojují

Úzkost není jen „nervozita“. U lidí s poruchou osobnosti je to trvalý stav. Strach z opuštění, strach z kritiky, strach, že se někdo „dostane“ k nim. A když se to stane, tělo reaguje jako by bylo v nebezpečí. Někteří lidé se snaží uklidnit pomocí alkoholu, benzodiazepinů nebo jiných látek. Jiní se utopí v práci, v sexu, v nákupu. To je závislost - nejen na látkách, ale na chováních, která dočasně uklidní nervy.

Studie z DROGY-INFO.cz ukazují, že u lidí s poruchou osobnosti a závislostí se nejčastěji vyskytují smíšené poruchy osobnosti (49,6 %), paranoidní poruchy (35,9 %) a návykové nebo impulzivní rysy (13,3 %). To znamená, že člověk nemá jen problém s užíváním drog - má problém s tím, jak řídí své emoce, jak se chová vztazích, jak vnímá ostatní. A to je to, co musíte řešit, ne jen přestat užívat.

Nejčastější chybou je přístup: „Zastavíš s drogami a všechno bude v pořádku.“ Ale když se závislost zastaví, neznamená to, že úzkost zmizí. Často se jen projeví silněji - jako panické útoky, obsedantní myšlenky nebo dekompenzace, kdy člověk ztratí kontrolu nad chováním. A to vede k dalším poruchám - disociačním syndromům, poruchám příjmu potravy, nebo dokonce k sebevražedným myšlenkám.

Léčba: Tři přístupy - a který opravdu funguje

Do teď se léčba komorbidity často dělila do tří typů:

• Paralelní léčba: Jeden lékař léčí depresi, druhý závislost, třetí poruchu osobnosti. Výsledek? Pacient je posílán z jedné ambulance do druhé, někdy s opakujícími se předpisy, které se navzájem ruší.
• Sekvenční léčba: Nejprve se léčí závislost, až potom depresivní příznaky, a až nakonec porucha osobnosti. Problém? Čas. A většina lidí s komorbiditou nečeká tak dlouho. Většina se vrátí ke zdroji útěchy - tedy ke závislosti - ještě než se začne léčit hlubší problém.
• Integrovaná léčba: Jedna tým - psychiatri, psychoterapeut, adiktolog - pracuje společně. Léčí vše najednou. To je to, co v Evropě považují za „vzor“. A v České republice? Stále se to jen říká. V praxi převládá paralelní přístup.

Integrovaná léčba zahrnuje: psychoterapii zaměřenou na poruchu osobnosti (např. dialektickou behaviorální terapii), farmakoterapii pro stabilizaci nálady (stabilizátory nálady, SSRI), socioterapii, kde se učíte nové způsoby komunikace, a prevenci recidivy. A hlavně - není to jen o lékách. Je to o tom, jak se člověk naučí být sám se sebou, bez útěchy ve výpivu, bez útěchy ve zneužívání nebo bez útěchy v obětování se.

Léky - pomáhají, ale neřeší hlavní problém

Léky mají své místo. SSRI mohou zmírnit depresivní náladu. Anxiolytika mohou uklidnit ostré úzkostné příznaky. Stabilizátory nálady, jako je lithium nebo valproát, pomáhají u hraniční poruchy osobnosti snížit impulzivní výbuchy. Antipsychotika se někdy používají, pokud jsou přítomny zkreslené představy nebo paranoidní myšlenky.

Ale tady je klíčové: léky nezmění základní vzor osobnosti. Změní jen příznaky. A pokud se nezmění chování, myšlení a vztahy, příznaky se vrátí. Výzkum z Univerzity Karlovy ukazuje, že po kombinované léčbě - psychoterapii + léky - dochází ke změnám v osobnosti samotné. To je revoluce. Dříve se věřilo, že osobnostní rysy jsou pevné jako kámen. Nyní víme: pokud je léčba správná, mohou se změnit.

Co se děje v České republice - a proč je to špatně

V ČR se většina lidí s komorbiditou stále posílá na různá místa: do psychiatrické ambulancie, do adiktologického centra, do psychoterapeutického kabinetu. Každý odborník má svou část, ale nikdo nevidí celý obraz. Výsledek? Pacienti se ztrácejí v systému. Léky se opakují, terapie se překrývají, nebo se vůbec nekomunikují.

Výzkum z roku 2022 od Univerzity Karlovy potvrzuje, že hlavním problémem je nedostatečná koordinace mezi službami. To znamená, že pacienti mají horší prognózu, delší léčbu, vyšší riziko recidivy a větší náklady na zdravotní systém. A zároveň se mnozí lékaři neznají specifiky komorbidity. Někdo předepíše antidepresivum, aniž by věděl, že pacient užívá alkohol - a to může vést k závažným interakcím.

Na druhou stranu se objevují první pokusy o integrované programy - například veřejné zdravotnické centrum v Olomouci, kde psychiatri a adiktologové pracují v jednom týmu. Tam se pacientovi neříká: „Jdi na psychoterapii.“ Ale: „Začneme s tebou celým týmem.“ A to je rozdíl.

Co můžete udělat - jako pacient nebo blízký

Pokud jste pacient:

• Nechte se léčit jako celek. Neříkejte „mám jen depresi“. Řekněte: „Mám problém s emocemi, závislostí a neustálým strachem.“
• Požádejte o integrovanou léčbu. Dotážte se, zda existuje místo, kde pracují psychiatri a adiktologové společně.
• Přijměte, že léčba bude dlouhá. Není to „týden na klinice a všechno je v pořádku“. Je to roky práce se sebou samotným.
• Nezatěžujte se sám. Hledání podpory ve skupině - jako je terapeutická skupina pro komorbidity - může být záchranným kruhem. Tam se naučíte, že nejste jediný, kdo se cítí takhle.

Pokud jste blízký:

• Nehodnoťte. „Proč to děláš?“ je nejhorší otázka. Místo toho se zeptejte: „Co ti teď pomůže?“
• Podpořte hledání specialisty. Pomozte najít místo s integrovanou léčbou.
• Nepřestávejte být tam. Lidé s komorbiditou často odmítají pomoc. Ale když někdo stojí vedle - i když jen ticho - může to znamenat všechno.

Co se bude dít v budoucnu

Věda už ví: osobnostní rysy se nemusí neustále opakovat. Mohou se měnit. Léčba může změnit nejen to, jak se člověk cítí - ale jak je.

Budoucnost patří specializovaným programům, které kombinují farmakoterapii, psychoterapii, sociální podporu a vzdělávání personálu. V ČR se začíná pomalu měnit systém - ale pomalu. A to je právě ten moment, kdy každý z nás může přispět: buď jako pacient, který požaduje lepší péči, nebo jako blízký, který nezavírá oči, nebo jako občan, který požaduje, aby systém fungoval pro všechny - ne jen pro ty, kdo jsou „jednodušší“.

Porucha osobnosti není „výjimka“. Je to část lidského zážitku - a když se k ní přidá depresivní nálada, úzkost nebo závislost, není to „náhoda“. Je to signál. Signál, že člověk potřebuje komplexní, pečlivou a trvalou péči. A to je věc, která stojí za to - nejen pro něj, ale pro všechny, kdo s ním žijí.