Integrativní psychoterapie: Jak kombinovat různé přístupy pro skutečnou změnu klienta

Integrativní psychoterapie není jen další metoda, kterou terapeut může použít. Je to způsob, jak přestat řešit symptomy podle šablony a začít pracovat s celou osobou - tak, jak je. Když klient přijde s úzkostí, která ho drží v posteli, nebo s účinkem, že se necítí schopen vytvářet blízké vztahy, nejde o to, aby mu terapeut nabídl „správnou“ techniku z jedné školy. Jde o to, aby mu pomohl najít cestu, která mu skutečně sedí. A to není možné, když se držíte jen jednoho teoretického rámce.

Proč jedna metoda nestačí?

Existuje přibližně 500 psychotherapeutických směrů na světě. Každý z nich má své silné stránky - psychoanalýza hluboké kořeny, kognitivně-behaviorální terapie praktické nástroje, gestalt terapie tělesnou přítomnost, systémová terapie vztahy. Ale žádný z nich nezachytí všechno, co je uvnitř člověka. John C. Norcross, jeden z nejcitovanějších psychologů na světě, říká: „Integrativní psychoterapie je jediná cesta k pokroku.“ Proč? Protože klienti nejsou knihy, které lze přečíst podle návodu. Jsou živí, složití, měnící se. Někdo potřebuje hledat kořeny svého strachu v dětství, někdo potřebuje naučit se dýchat, když ho začne přehlížet panika, a někdo potřebuje prostor, kde se může cítit viděný, než se vůbec začne mluvit o problémech.

Striktní dodržování jednoho přístupu je jako léčit každý kašel stejným lékem. Někdy to pomůže. Ale často ne. Integrativní psychoterapie přiznává, že neexistuje univerzální odpověď. Její síla je v tom, že terapeut nezůstává uvězněný ve své škole - ale se dívá na klienta jako na jedinečnou osobu a hledá, co mu opravdu pomůže.

Jak funguje integrace - nejen kombinace technik

Mnoho lidí si myslí, že integrativní psychoterapie je jen „náhodné“ používání různých technik - třeba nějaká cvičení z gestaltu, pak pár otázek z CBT a nakonec něco z psychoanalýzy. To ale není integrace. To je eklekticismus. A to je jiná věc.

Integrativní psychoterapie má svůj teoretický rámec. Je to jako stavět dům - neberete kameny z různých staveb a házíte je do hromady. Berete kameny, které spolu logicky pasují, a stavíte z nich něco, co drží. V integrativní psychoterapii se vychází z přesvědčení, že lidská osoba funguje na třech úrovních: tělesné (pocity, impulzy), emoční (city, nálady) a myšlenkové (pojmy, věty). Terapeut pozoruje, které z těchto rovin klient zahrnuje do svého prožívání a které ignoruje. Když klient říká: „Vím, že to nemá smysl, ale cítím to jako výbuch v hrudi“, terapeut ví, že tělesná a emoční úroveň jsou přítomny, ale myšlenková je v pozadí. A právě tam může začít práce - pomoci klientovi spojit to, co cítí, s tím, co si o tom myslí.

Nejde tedy o to, „přidat“ techniku. Jde o to, jak pochopit, co se děje uvnitř klienta, a vybrat přístup, který nejlépe osvětlí tu konkrétní situaci. A to může být i jen jedna otázka, která způsobí, že se celý systém přehodnotí.

Vztah je nejdůležitější nástroj

V integrativní psychoterapii není terapeut „odborník“, který má odpovědi. Je to partner, který je přítomen. Ken Evans to říká jednoduše: „Klient je hybatelem změny.“ Terapeut neřeší problém za něj. Pomáhá mu ho vidět, prožít, pochopit. A to se děje především ve vztahu.

Nejde jen o to, aby terapeut byl „přívětivý“. Jde o to, aby byl autentický, otevřený, schopný přijmout i to, co je nepříjemné. Když klient řekne: „Nikdy jsem nebyl tak smutný jako teď“, a terapeut odpoví: „To je strašný pocit. Já taky někdy cítím, že se všechno zhroutí“, není to „překročení hranic“. Je to lidská přítomnost. A právě ta přítomnost - ne technika - je to, co změní.

Výzkum z Masarykovy univerzity potvrzuje: klíčem k úspěchu je „integrativní otevřenost“. To znamená respektovat odlišnost - ne jen mezi klienty, ale i mezi terapeutickými školami. Žádný přístup není „vyšší“. Každý má svou hodnotu. A terapeut má svobodu si vybírat - ale ne podle toho, co „funguje“, ale podle toho, co je pro daného klienta pravdivé.

Co se děje ve výcviku terapeuta?

Nevyjdeš z univerzity a okamžitě víš, jak integrovat. Integrativní psychoterapie vyžaduje hluboký, dlouhodobý výcvik. Terapeut se musí naučit nejen pracovat s klientem, ale i sám se sebou. Výcvik zahrnuje práci s „významnými osobami“ - lidmi, kteří v dětství nebo v dospělosti ovlivnili to, jak se člověk chová ve vztazích. Kdo je pro vás „rodič“, kdo „kritik“, kdo „podporující“? Tyto role se přenášejí do terapeutického vztahu. Když klient začne reagovat na terapeuta jako na svého otce, terapeut to neodmítá. Přijímá to jako důležitý signál - a pracuje s tím.

Terapeut se také učí pracovat s „křivkou životní spokojenosti“. Když klient řekne: „Všechno bylo v pořádku, až když jsem ztratil práci“, terapeut ví, že to není jen o práci. Je to o tom, kdy se člověk cítil bezpečně, kdy se cítil ztracený. To je klíč k porozumění jeho vzorům.

A ještě jedna věc: terapeut musí být v dobrém duševním zdraví. Není povoleno užívat drogy nebo alkohol před nebo během skupinové práce. To není jen pravidlo. Je to základ. Když terapeut není přítomen sám sebou, nemůže být přítomen pro klienta.

Co je jiného v České republice?

V Česku je integrativní psychoterapie nejrozšířenějším přístupem. Většina terapeutů, kteří dnes pracují, používá kombinaci přístupů - i když si to nevšímají. To je důvod, proč je tato metoda tak úspěšná. Není to nějaký zahraniční trend. Je to přirozený vývoj. Když se člověk věnuje terapii dlouho, začíná vidět, že žádná škola nedokáže všechno. A tak se přirozeně začíná kombinovat.

Na 1. lékařské fakultě Univerzity Karlovy se říká, že základní principy integrativní psychoterapie jsou téměř totožné s principy „dobré terapie“ obecně. Jenže zde se explicitně zdůrazňuje: každý klient potřebuje něco jiného. A to je to, co rozlišuje integrativní přístup od všech ostatních. Není to o tom, jak dobře znáte teorii. Je to o tom, jak dobře znáte člověka před sebou.

Když se všechno spojí - příklad

Představte si klientku, která má paniku před výstupy. Při první schůzce říká: „Vím, že je to hloupé, ale když se musím postavit před skupinu, cítím, že se mi zastaví dech.“

Terapeut neříká: „To je kognitivní zkreslení, budeme to opravovat.“ Neříká: „To je způsobené vážným traumatem z dětství, pojďme se na to podívat.“

Místo toho se ptá: „Kdy jsi poprvé cítila, že se ti zastaví dech?“

Klientka se vrací do dětství - když ji matka při představení v škole zatrhla: „Nechci, abys to dělala, když jsi tak nervózní.“

Terapeut si všimne, že klientka v tomto okamžiku zatlačila ruce do kolen - tělesně se zavírá. Vědomě se vrací k tomu, co cítí v těle. A poté jí nabízí jednoduché cvičení z bioenergetiky - jak se uvolnit v těle, když se cítí přetížená. A pak ji vede k tomu, aby si všimla, že když se dívá na matku v mysli, nejenže cítí strach, ale i hněv. A ten hněv je nový. A ten hněv je důležitý.

Tady se spojila psychoanalýza (vztah k matce), tělesný přístup (bioenergetika) a kognitivní práce (vědomé vztahování příčin). Ale nebylo to „přidání“ technik. Bylo to přirozené vyplývání z toho, co klientka prožívala.

Co se může pokazit?

Integrativní psychoterapie není zlatá kulička. Je tu riziko „osifikace“ - když terapeut přestane být otevřený a začne používat jen své oblíbené metody. Nebo riziko „nedokážu to asimilovat“ - když se terapeut snaží používat příliš mnoho přístupů a ztrácí konzistenci. To se stává, když se terapeut nezaměří na hluboké porozumění, ale na „nástrojovou“ zásobu.

Největší chyba? Když terapeut věří, že „musí“ něco změnit. Ne. Musí jen být přítomen. A pak se změna objeví - sama, v čase, v pravém momentu. A to je právě to, co integrativní psychoterapie dokáže nejlépe.

Co je další krok pro klienta?

Pokud hledáte terapeuta, neptejte se: „Jakou metodu používáte?“ Ptěte se: „Jak se díváte na to, co se děje uvnitř člověka?“ „Jak se chováte, když klient přijde s něčím, co nechápete?“ „Můžete mi říct, jaký vztah máte k tomu, když se klient „zavře“?“

Integrativní terapeut neříká: „Mám nástroj, který to vyřeší.“ Říká: „Uvidíme, co se uvnitř vás děje. A já budu s vámi.“