Destigmatizace terapie: Proč není hanba chodit k psychologovi v České republice

Chodit k psychologovi je stále pro mnohé Čechy jako přiznání něčeho špatného. Jako by to znamenalo, že jsi slabý, nezvládáš život nebo jsi „blázen“. Ale co kdybychom řekli, že chodit k psychologovi je stejně přirozené jako chodit k lékaři, když máš bolest hlavy? Nebo k fyzioterapeutovi, když ti bolí záda? Proč je duševní zdraví stále považováno za něco, co by člověk měl zvládnout sám?

Stigma není jen o tom, co říkají ostatní

Mnoho lidí se nechce obrátit na psychologa, protože se stydí. Ne proto, že by někdo o tom mluvil nahlas, ale protože si to sami říkají. „Neměl bych to potřebovat.“ „Přece jsem dospělý.“ „Nemůžu si to dovolit.“ Tyto myšlenky nevznikají z ničeho. Vznikají z dlouhých let, kdy se duševní potíže považovaly za soukromou vadu, ne za zdravotní stav. A to i v rodinách, ve školách, na pracovišti. Podle průzkumu Národního ústavu duševního zdraví z roku 2022 ještě 54 % Čechů považuje duševní onemocnění za „něco, co by člověk měl zvládnout sám“. V roce 2017 to bylo 71 %. To je pokrok, ale stále je to příliš mnoho.

Stigma není jen o tom, co řekne kolegyně na práci: „A co ti řekla, že si blázen?“ Je to i o tom, jak se člověk sám k sobě chová. Jak se vzdává pomoci, protože se bojí, že ho někdo „uvidí“ jako někoho, kdo „nemá všechny karty v ruce“. A to je tragické, protože terapie není o tom, že něco chybí. Je to o tom, že něco chceš zlepšit. Stejně jako chceš zlepšit svou kondici, když chodíš na běhání, nebo když se naučíš nový jazyk.

Co se změnilo od roku 2017?

V roce 2017 se v České republice spustil projekt s názvem Destigmatizace pětiletý projekt Národního ústavu duševního zdraví zaměřený na změnu společenského vnímání duševního zdraví. Byl to první systémový pokus o změnu postoje. Ne jen kampaně na sociálních sítích, ale skutečná práce na školách, v nemocnicích, u policie, u zaměstnavatelů. Vytvořili se nástroje, jak mluvit o duševním zdraví - ne jako o něčem záhadném, ale jako o části celkového zdraví.

Byly provedeny 127 tréninků pro pedagogy ve 32 krajích. Byly vypracovány toolkity, jak mluvit s dětmi, kolegy, příbuznými. A nejvýznamnější věc: zapojili se lidé, kteří terapii už využívali. Ne experti. Lidé jako ty a já. A výsledek? V roce 2022 se počet pacientů u psychologů zvýšil o 37 % oproti roku 2018. To není náhoda. To je důkaz, že když se o tématu mluví otevřeně, lidé začnou hledat pomoc.

Různí lidé v centru slyší příběh o psychologické pomoci.

Proč se to v Česku mění pomaleji než v Německu nebo Nizozemsku?

V Nizozemsku je 67 % lidí přesvědčených, že duševní zdraví je stejně důležité jako fyzické. V Česku je to 38 %. Proč? Jedna z příčin je financování. Česká republika vynakládá na duševní zdraví pouze 3,2 % zdravotnických výdajů. Evropský průměr je 5,8 %. To znamená, že je méně terapeutů, kratší čekací doby, méně možností pro bezplatnou pomoc. Podle Českého statistického úřadu máme 3,2 psychologa na 10 000 obyvatel. Doporučený poměr je 5. To je jako kdyby v každém městě o 50 000 obyvatelích byl jen jeden psycholog. A pokud chceš jít k někomu, kdo je kvalifikovaný a má volné termíny, můžeš čekat měsíce.

Ještě horší je to v oblasti vzdělávání. Mnoho učitelů neví, jak rozpoznat známky úzkosti nebo deprese u žáků. Mnoho lékařů považuje žádost o psychologa za „nepotřebnou“ nebo „přehnanou“. A to všechno vytváří kruh: když se lidé neodváží hovořit, nejsou informovaní, nejsou podporováni - a tak se nechají odradit.

Co dělat, když chceš jít k psychologovi, ale bojíš se?

Nejsi sám. A nejsi „slabý“. Tady je, co ti může pomoci:

Začni s bezplatnou linkou NÁSLED - 800 155 155. V roce 2022 jí využilo více než 27 000 lidí. Mnozí z nich pak pokračovali v pravidelné terapii. Je to jako první krok k lékaři - nechceš se hned zapsat na operaci, ale chceš se jen poradit.
Neříkej „jdu k psychologovi“, řekni „jdu na konzultaci“. Někdy se slovo „terapie“ zatěžuje. Konzultace zní jako běžná schůzka. A je to přesně to, co je.
Hledej podporu u lidí, kteří už to prožili. Podle výzkumu NÚDZ 82 % lidí, kteří o terapii sdíleli s blízkými, zaznamenalo pozitivní reakce. Ne všichni, ale většina. A ti, kteří nechápali, často se později přiznali: „Nevěděl jsem, že to může pomoci.“
Zkus online terapii. 41 % lidí v Česku preferuje online konzultace, protože se cítí bezpečněji. Není třeba jít do kanceláře, kde tě může vidět někdo z práce. Můžeš to dělat doma, v pohodlí.
Nečekávej, až budeš „na dně“. Terapie není jen pro ty, kdo se cítí zničení. Je pro ty, kdo chtějí lépe spát, lépe komunikovat, méně přemýšlet, více se uvolnit. To je normální život.

Osoba na online konzultaci při východě slunce, myšlenky se mění z tmy do světla.

Co se děje dnes - a co se bude dít v budoucnu?

V roce 2023 byla spuštěna kampaň Pomoc je na dosah kampaň v Praze zaměřená na zvýšení povědomí o duševním zdraví a snižování stigma. Zaznamenala 42 000 interakcí na sociálních sítích. A 68 % lidí, kteří na ni reagovali, řeklo, že dříve by k psychologovi nešlo z důvodu strachu ze stigmatizace. To znamená, že kampaně fungují.

Od roku 2022 platí nové nařízení: pojišťovny hradí psychoterapii pro osoby do 26 let. V prvním pololetí 2023 se počet žádostí v této věkové skupině zvýšil o 28 %. To je znamení, že mladí lidé se učí, že péče o duševní zdraví je součástí zodpovědnosti o sebe.

Trh duševního zdraví v Česku se mezi lety 2018 a 2022 zvýšil z 4,2 mld. Kč na 6,8 mld. Kč. To je růst o 10,2 % ročně. Lidé platí za terapii. Znamená to, že už nejsou jen očekáváni, že „to přejdou“. Chcete pomoci. A to je největší změna.

V červnu 2025 se v Praze koná mezinárodní konference, kde se bude mluvit o psychedelické terapii a psychické odolnosti. To zní jako věda z budoucnosti. Ale je to jen přirozený pokrok. Když se lidé naučí mluvit o duševním zdraví jako o zdraví, ne o vadě - pak se objevují i nové metody. A to je cesta.

Je to tedy hanba chodit k psychologovi?

Ne. Je hanba nechat se odradit. Je hanba mluvit o duševním zdraví jako o něčem, co je „za tajemstvím“. Je hanba předpokládat, že někdo, kdo chodí k psychologovi, je „méně“ než někdo, kdo nechodí.

Chodit k psychologovi je jako chodit na trénink. Ne na léčbu. Na výuku. Na to, abys se naučil lépe rozumět sobě. Lépe komunikovat. Lépe spát. Lépe se cítit. A to není znak slabosti. Je to znak odvahy. A vědomí, že jsi hodný na to, abys se o sebe staral - v každé rovině.

Nejsi slabý, protože chceš pomoci. Jsi silný, protože jsi se rozhodl ji hledat.

Je pravda, že psycholog jen poslouchá a nic nedělá?

Ne. Psycholog není jen posluchač. Je to odborník, který tě pomáhá pochopit, proč se cítíš určitým způsobem, a naučí tě nástrojům, jak s tím pracovat. Používá ověřené metody - kognitivně-behaviorální terapii, psychodynamický přístup, mindfulness, nebo jiné. Nejde o to, aby ti řekl, co máš dělat. Ale aby ti pomohl najít odpověď sám.

Můžu jít k psychologovi, když nemám žádnou diagnózu?

Ano. Většina lidí chodí k psychologovi právě proto, že nemá diagnózu, ale cítí, že něco není v pořádku. Například: trápí tě stálá únavnost, máš problémy ve vztazích, cítíš se izolovaně, neumíš se uvolnit. To všechno je důvod. Diagnóza není podmínkou. Potřebuješ jen chtít pochopit, co se děje uvnitř tebe.

Je terapie pro všechny? Nebo jen pro některé typy lidí?

Terapie je pro každého, kdo cítí potřebu. Nezáleží na věku, pohlaví, vzdělání nebo příjmu. Nejde o to, jestli máš „velký problém“. Jde o to, jestli chceš být trochu lépe. A každý, kdo to chce, má právo na pomoc. Terapie není „nástroj pro zranitelné“. Je nástrojem pro každého, kdo chce být větší než své potíže.

Jak dlouho trvá terapie? Je to nákladné?

Terapie není na věčnost. Většina lidí začíná s 10-20 sezeními, ale můžeš jít i jen na pár konzultací. Pokud jsi mladší než 26 let, pojišťovna hradí terapii. Pro ostatní jsou v Česku i levné možnosti - například v neziskových organizacích nebo na univerzitních klinikách. Některé terapeuty nabízejí i slevy podle příjmu. Nejde o to, kolik máš peněz. Ale o to, kolik ti to stojí, když to neuděláš.

Co když mě psycholog nezvládne? Nebo nechápu, co říká?

Je úplně normální, že první psycholog nebude ten správný. Někdy se prostě nesednou. To neznamená, že terapie nefunguje. Znamená to, že potřebuješ jiného. Více než polovina lidí v Česku vyzkoušela více než jednoho terapeuta, než našli toho pravého. Neztrácej odvahu. Najdi někoho, s kým se cítíš bezpečně. To je všechno, co potřebuješ.