Stojíte před zrcadlem a nevidíte se. Nejenže nevnímáte svou tvář - nevnímáte vůbec nic. Nic nechce, nic neřeší, nic neváží. Dokonce i lásku, která vás objímá, nezahřívá. To není deprese. To není unava. To je chronická prázdnota - hluboký, trvalý pocit, že něco chybí, a nevíte, co to je. A když se to stane každý den, každou hodinu, každý den v týdnu, přestáváte být člověkem. Stáváte se stínem, který hledá domov, ale neví, kde je.
Co je chronická prázdnota skutečně?
Chronická prázdnota není jen náladový smutek. Je to trvalý vnitřní výpadek - jako kdyby vám někdo vyčerpal energii z kostí. Podle ICD-11, který platí od roku 2022, je definována jako „dlouhodobý subjektivní zážitek vnitřní prázdnoty, nicoty nebo absenci smyslu, který přetrvává i při přítomnosti externích stimulů a uspokojivých vztahů“. To znamená: i když máte přátele, práci, lásku, i když jste v centru města, v teplé místnosti, s pohodlnou postelí - stále se cítíte jako nějaký prázdný prostor, který nikdo nevidí.
Tento stav je často spojen s hraniční poruchou osobnosti (HPO). Nejde o „náladovou“ osobu, která se rychle rozčílí. Jde o člověka, který nemá pevný vnitřní střed. Když se něco rozbije - vztah, práce, přátelství - nemá kam se vrátit. Proto hledá neustále: nové vztahy, nové zájmy, nové lásky, nové drogy, nové práce. A vždycky to stejně zůstává prázdné.
Proč se to děje? Stesk po domově
Viktor Frankl říkal, že člověk potřebuje smysl. Rollo May říkal, že člověk potřebuje být. Existenciální psychoterapie říká: člověk potřebuje být viděn. A právě to chybí u lidí s chronickou prázdnotou. V dětství nebyli viděni. Nebyli přijati tak, jak jsou. Byli ignorováni, potlačováni, přeměňováni na to, co ostatní chtěli. A tak se naučili: „Když nejsem něco, co potřebují, nejsem nic.“
Na fóru Nejsem psychopat.cz to napsala jedna žena: „Po dvou letech terapie jsem poprvé pochopila, že prázdnota není mé selhání. Je to prostor, kde můžu najít sebe.“ To je klíč. Prázdnota není chyba. Je to stesk po domově - po místě, kde byste mohli být sami, bez masky, bez vysvětlování, bez obavy, že vás někdo opustí. A proto všichni, kdo tuto prázdnotu cítí, hledají domov. V lásce. V práci. V závislostech. V návycích. Ale domov není nikde venku. Domov je uvnitř. A ten se dá postavit jen jednou: když se konečně dovolíte být.
Co dělá existenciální psychoterapie jinak?
Většina terapií se snaží prázdnotu „zabít“. DBT učí, jak se udržet, když se cítíte na pokraji. Kognitivní terapie se snaží změnit myšlenky: „Nechápu, proč se cítím prázdný.“ Existenciální psychoterapie se ptá: „Co byste chtěli být, kdybyste nebyli prázdní?“
Nepracuje s symptomy. Pracuje s otázkami, které se vám nechtělo položit:
- Co vás dělá lidským, když se cítíte jako nic?
- Co byste udělali, kdyby nikdo nebyl, kdo by vás hodnotil?
- Co byste chtěli zanechat, když zemřete?
Terapeut neříká: „Buď šťastnější.“ Říká: „Co tě vlastně drží naživu?“ A to je důležité. Výzkum z časopisu Existential Analysis (2020) ukázal, že po 12 měsících existenciální terapie se intenzita pocitu prázdnoty snížila u 43 % klientů. To není zázrak. Je to přeměna. A přeměna trvá. Průměrně 24 měsíců. V České republice stojí jedna hodina 800 až 2500 Kč, průměr 1550 Kč. Není to levné. Ale je to jediná terapie, která neříká: „Zapoj se.“ Říká: „Vezmi si čas. Přijď k sobě.“
Co se děje ve třech fázích terapie?
Existenciální terapie není náhodná hovorová relace. Je to cesta, která má jasný plán. Podle manuálu České společnosti pro existenciální psychologii (2021) probíhá ve třech fázích:
- Fáze 1: Bezpečná vazba (1-6 měsíců) - Terapeut neřeší prázdnotu. Řeší, zda klient může věřit, že ho někdo neopustí. Klienti s HPO často přerušují terapii už po třech měsících - strach z opuštění je silnější než potřeba pomoci. Terapeut tedy musí být přítomen, ale nezávislý. Neříká: „Já tě mám rád.“ Říká: „Tady jsem. A ty jsi tady.“
- Fáze 2: Hledání smyslu (7-18 měsíců) - Teprve teď se začíná mluvit o tom, co chybí. Používají se techniky jako „existenciální dialog“ - kdy terapeut neodpovídá, ale opakuje: „Říkáš, že se cítíš prázdný. Co by se stalo, kdyby jsi to nebyl?“ Nebo „smyslová reflexe“ - kdy klient píše dopisy sobě samému, které nikdy neodesílá. V těchto dopisech se objevuje první pravda: „Já nejsem nic. Ale možná jsem něco.“
- Fáze 3: Transformace (19-24 měsíce) - Prázdnota přestává být dírou. Stává se oknem. Klient říká: „Nemusím naplnit všechno. Stačí, když vidím.“ V této fázi se objevuje kreativita - psaní, malování, hudba, příroda. Ne proto, že „musí být produktivní“. Ale proto, že konečně cítí, že to, co dělá, je jeho. A to je první pravda, která se nevytratí.
Proč to nefunguje u každého?
Existenciální terapie není řešení pro všechny. Když jste v akutní krizi - když si děláte řezy, když myslíte na sebevraždu, když nemůžete vstát z postele - potřebujete DBT. Potřebujete nástroje. Potřebujete, aby vás někdo držel. Existenciální terapie vám neřekne, jak se udržet. Řekne vám, proč chcete být naživu.
Prof. Petra Dvořáková z Bohnice varuje: „Přílišné zaměření na smysl může zvýšit pocit selhání.“ Když máte jen křehké emocionální základy, otázky jako „Co je smysl tvého života?“ mohou znít jako útok. Proto je klíčová kombinace. Výzkum Martina Jelínka s 157 klienty ukázal: kombinace DBT a existenciální terapie vedla k 78 % úspěšnosti. Samotná existenciální terapie jen 62 %. To znamená: nejprve se naučte přežít. Až pak se naučte žít.
Kdo to může dělat?
V České republice je pouze 28 % psychoterapeutů certifikováno v existenciální psychoterapii specificky pro HPO. Každý rok se jich vycvičí jen 8. Většina terapeutů má základní školení, ale neumí pracovat s tím, co se děje v hlubinách - s ambivalencí, s protichůdnými prožitky, s tím, že klient chce být viděn, ale bojí se, že ho uvidí. Terapeut musí být schopen přežít ticho. Musí být schopen přežít pláč, který nekončí. Musí být schopen říct: „Nevím.“ A přitom zůstat tam.
Na trhu existují jen několik specializovaných center: Institut existenciální psychoterapie v Praze a Centrum pro existenciální psychologii v Brně. Většina lidí hledá existenciální terapii jako doplněk - 63 % podle průzkumu z roku 2022. Jen 12 % ji vyhledává jako hlavní metodu. A to je správně. Je to poslední krok. Ne první.
Co se děje dnes? Budoucnost existenciální terapie
Do konce roku 2025 má Česká společnost pro existenciální psychologii v plánu vydání prvního českého manuálu „Existenciální přístup k chronické prázdnotě u HPO“. Výzkum na Masarykově univerzitě zkoumá, jak digitální izolace zhoršuje prázdnotu u mladých lidí. A na mezinárodním kongresu v Římě v říjnu 2023 byl představen nový model „Existenciální DBT“ - který spojuje strukturu DBT s hloubkou existenciálního přístupu.
Je to zároveň riziko a příležitost. Riziko: nejsme dost terapeutů. Příležitost: lidé začínají mluvit o prázdnotě. Ne jako o slabosti. Ale jako o signálu. Signálu, že něco vás žije. A že to něco stojí za to najít.
Co dělat, když se cítíte prázdní?
Nechcete návod. Chcete vědět, jestli nejste jediný. Jste nejeden. A nejste chybný.
Nezkoušejte se naplnit. Nezkoušejte se změnit. Nezkoušejte se „vyřešit“. Zkuste se jen pozorovat.
- Přijďte k oknu. Zajděte ven. Neřešte nic. Jen se podívejte na strom. Na oblak. Na světlo. Co cítíte, když ho vidíte?
- Pište. Každý den tři věty: „Dnes jsem cítil...“ „Dnes jsem si všiml...“ „Dnes jsem nevěděl...“
- Najděte terapeuta, který neříká „Změň se.“ Říká: „Jsi tady. A já jsem tady.“
Prázdnota není váš nepřítel. Je to místo, kde se skrývá vaše pravda. Nejste prázdný. Jste v přípravě. A to je největší úspěch, který můžete dosáhnout - když přestanete být v boji s sebou a začnete být s sebou.
Je chronická prázdnota stejná jako deprese?
Ne. Deprese se projevuje únavou, ztrátou zájmu a smutkem. Chronická prázdnota je jiná - je to pocit, že něco chybí, i když máte všechno. Můžete být spokojení, mít přátele, pracovat - a stále se cítit jako prázdný prostor. Deprese se léčí léky a kognitivní terapií. Chronická prázdnota se léčí hledáním smyslu a autentičnosti - a to je práce jiného druhu.
Může existenciální terapie pomoci i bez diagnózy HPO?
Ano. Chronická prázdnota se nevyskytuje jen u HPO. Může se objevit u lidí, kteří prožili zanedbání, ztrátu, traumata nebo hlubokou izolaci. Pokud cítíte, že se nejste „někde“, že život nevypadá jako váš, že se necítíte doma ve vlastní kůži - existenciální terapie může být cestou k tomu, abyste se konečně našli.
Proč trvá existenciální terapie tak dlouho?
Protože nepracuje s povrchem. Pracuje s tím, co jste se naučili dělat, když jste byli malí - jak jste se chránili před bolestí, jak jste se ztratili, aby vás nikdo neviděl. Změnit to znamená přeměnit celou identitu. A to nejde za pár měsíců. Potřebujete čas, bezpečnost a opakované zkušenosti, že jste stále přijatí - i když jste prázdní.
Je existenciální terapie vhodná pro akutní krize?
Ne. Pokud máte sebepoškozující chování, sebevražedné myšlenky nebo nemůžete přežít den, potřebujete nejprve DBT nebo jinou strukturovanou terapii, která vás naučí zvládat emoce. Existenciální terapie je pro hlubokou transformaci - ne pro přežití. Je to poslední fáze, ne první.
Jak najít kvalitního existenciálního terapeuta v ČR?
Začněte u České společnosti pro existenciální psychologii - mají seznam certifikovaných terapeutů. Hledejte někoho, kdo má specializaci na HPO a nejen obecnou existenciální terapii. Zeptejte se: „Jak pracujete s lidmi, kteří se cítí prázdní?“ Pokud odpoví: „Změníme jejich myšlenky“ - běžte dál. Pokud odpoví: „Zkusíme najít, co tě žije, i když se cítíš prázdný“ - to je ten správný.
