Co je DSM-III, třetí vydání Diagnostického a statistického manuálu duševních poruch, které v roce 1980 představilo první systematický přístup k klasifikaci duševních poruch na základě konkrétních příznaků, ne teorií. Also known as Diagnostic and Statistical Manual of Mental Disorders, Third Edition, it became the foundation for how therapists and psychiatrists in the Czech Republic and worldwide began to identify and talk about conditions like depression, anxiety, or personality disorders. Před DSM-III se často používaly nejasné pojmy jako „neuróza“ nebo „psychóza“, které neříkaly, co přesně klient zažívá. DSM-III to změnil – přinesl jasná kritéria, která umožňovala lékařům a terapeutům mluvit stejným jazykem. To byl první krok k tomu, aby psychoterapie přestala být jen o intuici a začala být vědecky podložená.
DSM-III nebyl jen seznamem příznaků. Byl to nástroj, který umožnil výzkum, pojišťovnám vydávat platby a terapeutům lépe komunikovat mezi sebou. V Česku se začal používat v 90. letech, kdy se systém psychoterapie začal přizpůsobovat západním standardům. Dnes už ho nikdo nepoužívá jako aktuální verzi – následovaly DSM-IV, DSM-5, ICD-11 – ale jeho vliv je pořád vidět. Každýkrát, kdy terapeut řekne: „Klient splňuje kritéria pro úzkostnou poruchu“, používá logiku, kterou DSM-III poprvé formalizoval. Tento manuál přivedl do terapie objektivitu, ale také omezení. Některé lidé se cítí, že jejich zkušenosti byly „zakódovány“ do příliš pevných kategorií. A přesto – bez DSM-III bychom dnes neměli ani přehledové databáze terapeutů, ani jasná kritéria pro výběr terapeutického směru, ani možnost, aby pojišťovny hradily terapii na základě diagnózy.
Co se stalo s těmi, kteří dříve byli „neurózí“? DSM-III je rozdělil na konkrétní poruchy: panická porucha, fóbie, obsedantně-kompulzivní porucha. To znamenalo, že terapeut mohl přesněji vybrat metodu – například KBT pro obsedantní myšlenky nebo EMDR pro traumata, která byla tehdy ještě v raném stádiu. Věděli jsme, co řešíme. A to byl obrovský posun. Dnes, kdy se mluví o somatických příznacích traumatu nebo o tom, jak psychoterapie pomáhá lidem s autismem, všechno to vychází z toho, že nejdřív musíme vědět, co přesně máme na mysli. DSM-III to umožnil. A i když je dnes zastaralý, jeho principy – jasná definice, konzistence, vědecká základna – jsou stále základem všech moderních terapeutických přístupů, které najdete v článcích níže.
Tady najdete články, které ukazují, jak se psychoterapie vyvíjela od dob DSM-III – od výběru terapeuta přes evidence-based metody až po to, jak dnes rozumíme traumatu, ADHD nebo narcismu. Všechno to bylo možné jen proto, že někdy v roce 1980 někdo rozhodl, že duševní zdraví potřebuje jasná pravidla – a ne jen slova.
Chronická prázdnota není jen smutek - je to hluboký existenciální výzva, kterou často prožívají lidé s hraniční poruchou osobnosti. Existenciální psychoterapie pomáhá najít smysl tam, kde se zdá, že nic nezůstalo.
Pokračovat ve čtení...