Kdy zvážit hospitalizaci u BPD: Bezpečnost a stabilizace v léčbě

Nejde o to, že máte BPD - jde o to, jestli teď žijete. Pokud se cítíte jako kdybyste byli na okraji propasti a nikdo vás nechce chytit, hospitalizace není známka selhání. Je to způsob, jak dostat dech, získat bezpečí a začít znovu. V České republice se o tom mluví málo, ale každý rok se stává, že někdo s poruchou hranice osobnosti dosáhne bodu, kdy doma, na ulici nebo v ambulanci už není bezpečně žít.

Co vlastně znamená hospitalizace u BPD?

Hospitalizace u BPD není léčba. Je to záchranný záchyt. Představte si, že máte zlomenou nohu - nechcete, aby vás nechali doma s bolestí a bez podpory. Stejně je to s emocionální krizí. Když se člověk s BPD ocitne v extrémním stresu, může začít sebeubíjet, mít silné halucinace, nebo se cítit tak, že už nechce žít. V takovém okamžiku je hospitalizace nejrychlejší cesta k zastavení krvácení - ne tělesného, ale duševního.

Nejde o to, aby vás „vzali“ a „zamkli“. Jde o to, aby vás někdo viděl, slyšel a chránil. V některých centrech, jako je například specializovaná jednotka v Olomouci nebo Praze, máte přístup k terapeutům, kteří znají DBT (Dialektické chováníové terapie) a vědí, jak se s BPD pracuje. V jiných nemocnicích se ale stává, že pacienti cítí, že jsou považováni za „náročné“ nebo „manipulativní“. To je problém systému, ne vašich citů.

Kdy je hospitalizace opravdu nutná?

Není to otázka „mám BPD“, ale „je teď život v nebezpečí?“

• Sebeubíjení s plánem a nástrojem - pokud jste si naplánovali, jak se ublížit, kdy to uděláte a co použijete, je to červená značka. Nejde o „volání o pomoc“. Jde o to, že váš mozek je v přepínacím režimu a potřebuje přerušení.
• Opakované sebeubíjení za krátkou dobu - pokud jste se ublížili třikrát za poslední měsíc, i když to nebylo „smrtelné“, váš tělo a mozek už nejsou schopné se obnovit bez zásahu.
• Intenzivní dissociace nebo paranoidní myšlenky - když se cítíte, že svět není reálný, že lidé vás sledují, nebo že jste „někdo jiný“, a to trvá hodiny nebo dny, vaše schopnost rozhodovat je značně omezená. To není „bláznovství“ - je to neurologický výpadek způsobený přetížením.
• Hrozbou pro druhé - pokud máte silné myšlenky na násilí vůči někomu, i když je to jen v hlavě, je důležité, aby někdo mohl sledovat, co se děje.
• Úplný odmítání péče - když už nechcete jít na schůzky, nechcete jíst, nechcete spát a nechcete mluvit s nikým, může to být předzvěst katastrofy.

Podle studií z Mayo Clinic a McLean Hospital se téměř 70 % lidí s BPD někdy v životě hospitalizuje kvůli sebeubíjení. To neznamená, že to musíte prožít. Ale když se to stane, je to signál, že potřebujete jiný typ podpory.

Co se děje během hospitalizace?

Nikdo vás nezamkne do místnosti s jednou židli a zapomene na vás. Ve skutečnosti je to velmi strukturovaný proces. V prvních 24 hodinách vás vyšetří lékař, psycholog a sestra. Zjistí, jaký je váš rizikový stav, jak často se ublížíte, jaké máte myšlenky a jaké máte podporu venku.

Na většině specializovaných jednotek se děje toto:

1. Bezpečnostní plán - spolu s vámi vytvoří, co dělat, když se začnete cítit hrozivě. Například: „Když se budu cítit, že chci se ublížit, zavolám terapeutce nebo půjdu do kavárny.“
2. DBT skupiny - denně se účastníte krátkých sezení, kde se učíte, jak regulovat emoce, jak přežít krizi bez ublížení a jak se lépe komunikovat.
3. Individuální terapie - každý den máte alespoň 20 minut s terapeutem, který vás neosuzuje, ale pomáhá pochopit, co se vám děje.
4. Společenská podpora - jídlo, pohyb, hovory, hraní her - všechno to pomáhá obnovit pocit, že jste součástí světa, ne jen „poruchou“.

Průměrná délka pobytu je 3 až 7 dní. To není dlouho. Ale to je právě ten cíl: nezůstat tam, ale získat nástroje, abyste mohli jít dál.

Proč se hospitalizace někdy nevyplatí?

Není to vždycky správné řešení. Pokud vám hospitalizace přijde jako trest, jako když vás „zakážou“ žít normálně, tak to nepracuje. Mnoho lidí s BPD říká: „Když jsem byl v nemocnici, cítil jsem se jako zločinec.“

Problém je v tom, že ne všechny nemocnice mají lidi, kteří znají BPD. Některé sestry neví, že se neublížení neznamená „hledání pozornosti“. Některé lékaři myslí, že „to všechno je jen manipulace“. A když se to stane, hospitalizace může zhoršit stav - ne zvýšit bezpečnost, ale zvýšit pocit, že nikdo vás nechápe.

Studie z NAMI ukazují, že jen 32 % lidí s BPD považuje hospitalizaci za přínos pro dlouhodobé zotavení. Proč? Protože většina nemocnic neřeší příčiny - jen zastaví příznaky. A když odejdete z nemocnice a nemáte terapii, doma vás čeká stejná bolest.

Co je lepší než hospitalizace?

Nejlepší způsob, jak se vyhnout hospitalizaci, je mít silnou podporu venku.

• Intenzivní ambulantní terapie (IOP) - tři až pět hodin denně, pět dní v týdnu. Tam se dělá DBT, učíte se přežívat krize, máte skupinu a terapeuta. V USA to snižuje hospitalizaci o 60 %. V ČR se to pomalu rozšiřuje - v Praze, Brně a Olomouci už jsou některé centra, které to nabízejí.
• 24/7 krizová linka - pokud máte přístup k týmu, který vás může vybavit v noci, když se cítíte, že se vám to „rozbíjí“, nemusíte jít do nemocnice. V některých regionech už existují tzv. „krizové týmy doma“ - přijdou k vám, zůstanou s vámi, pomohou vám přežít noc.
• Terapie DBT - to je jediná terapie, která má důkazy, že snižuje sebeubíjení u BPD. Pokud máte přístup k terapeutovi, který je certifikovaný v DBT, můžete se vyhnout hospitalizaci většině případů.

Pokud máte možnost, vyberte si terapii, která vás učí, ne která vás zastavuje. Hospitalizace je záchranný kruh. DBT je nástroj, který vás naučí, jak ho nevyužívat.

Co dělat, když se cítíte, že potřebujete hospitalizaci?

Nemusíte čekat, až se to „zhorší“. Pokud se cítíte, že už to nezvládáte - zavolejte.

• Zavolejte na krizovou linku - v ČR je to 116 123 (volání zdarma, 24/7). Tam vás připojí k terapeutovi, který vám pomůže rozhodnout, jestli potřebujete nemocnici.
• Navštivte svého lékaře - nečekejte na „velkou krizi“. Pokud se cítíte nebezpečně, řekněte: „Potřebuji pomoc, jinak se můžu ublížit.“
• Požádejte o přesun do specializovaného centra - pokud vás přijmou do nemocnice, zeptejte se: „Máte tu specializovaný tým pro BPD?“ Pokud ne, požádejte o přesun do centra, které má DBT.
• Nepřijímejte „ne“ jako konečnou odpověď - pokud vám někdo řekne „to není dostatečně vážné“, nevzdávejte se. Hledejte jiného lékaře, jinou nemocnici, jinou linku.

Nejste „příliš nároční“. Nejste „blázniví“. Jste člověk, který přežil něco, co většina lidí ani neví, že existuje. A máte právo na bezpečí - i když to znamená hospitalizaci.

Co dělat po hospitalizaci?

Odejít z nemocnice není konec. Je to začátek nové fáze.

• Mějte plán na odchod - před odchodem se zeptejte: „Co budu dělat zítra? Kdo mě bude kontrolovat? Kde se mohu obrátit, když se to znovu začne krotit?“
• Začněte s DBT - pokud jste nebyli v DBT, je to nejlepší čas začít. Není to „terapie pro zvláštní lidi“. Je to terapie pro lidi, kteří chtějí přežít.
• Navážte kontakt s podpůrnou skupinou - v Praze, Brně a Olomouci jsou skupiny pro lidi s BPD. Tam se nikdo neptá: „Proč jsi to udělal?“ Tam se jen řekne: „Já to taky prožil.“
• Nezakazujte si cítit - hospitalizace vás nezabila. Znamená to, že jste přežili. A to je silné.

Nikdo vás nevyzval, abyste se ublížili. Nikdo vás nevyzval, abyste se ztratili. Ale pokud jste to udělali - nejste sami. A hospitalizace není konec. Je to příležitost - i když ne ta, kterou jste si přáli.