Rogersovská terapie: Jak bezpodmínečné přijetí a empatie mění životy

Rogersovská terapie není o tom, jak ti říct, co máš dělat. Je to o tom, aby někdo s tebou seděl, naslouchal bez soudů, a pomohl ti najít odpovědi, které už v tobě jsou. Tento přístup, vyvinutý americkým psychologem Carlem R. Rogersem v 40. letech 20. století, se odlišuje od všech ostatních psychoterapeutických směrů tím, že neřeší symptomy - řeší člověka. A ten, jak ukazuje praxe, má v sobě všechno, co potřebuje k změně - pokud mu někdo dá prostor.

Co je vlastně rogersovská terapie?

Rogersovská terapie, dnes často nazývaná přístup zaměřený na člověka (PCA), není sbírkou technik, jak je tomu u kognitivně behaviorální terapie. Neexistuje žádný návod, jak „správně“ překonat deprese nebo obavy. Místo toho se všechno točí kolem tří základních postojů terapeuta: empatie, bezpodmínečného přijetí a kongruence.

Empatie tady znamená něco víc než jen „chápat“. Je to cítit to, co klient cítí - ne jako pozorovatel, ale jako někdo, kdo je s ním v té chvíli. Bezpodmínečné přijetí znamená, že terapeut neohodnocuje, nekritizuje, neříká „to je špatné“ nebo „to bys měl jinak“. Klient je přijat takový, jaký je - s úzkostmi, s hrubostmi, s tím, co mu dělá hanbu. A kongruence? To je autenticita. Terapeut nehraje roli. Je přítomen. Říká to, co cítí. Neukrývá se za odborný jazyk.

Carl Rogers to ilustroval metaforou brambory. Když dáte bramboru na světlo a teplo, neříkáte jí: „Teď klíči!“. Neříkáte jí, jak má růst. Stačí jí dát podmínky - a ona sama začne klíčit. Lidé jsou stejní. Když dostanou bezpečný prostor, kde jsou přijati, nejsou hodnoceni, a kde někdo opravdu naslouchá - začnou růst. Sami.

Co se děje ve skutečné terapii?

V rogersovské terapii neexistují přímé otázky typu „Proč jsi to udělal?“ nebo „Co s tím máš dělat?“. Terapeut neřeší problémy - pomáhá klientovi, aby je sám objevil. Když klient řekne: „Nemám sílu se k někomu přiznat, že jsem vlastně zklamaný“, terapeut neřekne: „Tak mu to řekni!“. Řekne: „Zní to, jako bys chtěl být upřímný, ale bojíš se, že to zničí vztah.“

Toto reflektování - kdy terapeut vrací klientovi jeho vlastní slova v jiné podobě - není manipulace. Je to zrcadlo. A to zrcadlo často ukazuje věci, které klient neviděl sám. Většina lidí v životě slyší: „To je špatně“, „Neměl jsi to dělat“, „Zvládni to“. V terapii slyší: „To je pro tebe důležité. A co to pro tebe znamená?“

První etapa rogersovské terapie (40. léta) byla jen „nedirektivní“ - terapeut jen poskytoval bezpečný prostor. V 50. letech přibyla „reflektivní“ fáze - zrcadlení pocitů. V 60. letech se terapeut začal přiznávat k vlastním emocím. Dnes už to není jen „terapeut a klient“. Je to spoluprožívání. Dva lidé spolu něco zažívají. A ten proces mění oba.

Proč to funguje? A proč to někdy nefunguje?

Výzkumy potvrzují, že rogersovská terapie je účinná. Přes 1000 studií ukazuje, že lidé, kteří prošli tímto přístupem, často hlásí větší sebevědomí, lepší vztahy a větší pocit smyslu života. Ale ne každý to zvládne.

Problém není v terapii. Problém je v očekáváních. Když klient přijde s tím, že chce „řešení“, „návod“, „konkrétní kroky“ - rogersovská terapie ho zklame. Neexistují kroky. Existuje proces. A proces trvá. Průměrně 40 až 60 sezení. To je dlouho. Ale v tom čase se lidé mění. Změní se jejich vztah k sobě samotným.

Naopak, když klient přijde s tím, že „nemá smysl“, „nechápu, co se stalo“, „cítím se ztracený“ - tam rogersovská terapie exceluje. Je to ideální pro lidi, kteří ztratili blízkého, kteří prožili rozvod, kteří se cítí prázdní po letech, kdy všechno šlo „správně“. Tady se neřeší „jak to opravit“. Tady se řeší: „Co to pro tebe znamená?“

Kritika tohoto přístupu je jednoduchá: „Nelze vědecky dokázat, že každý člověk má vnitřní tendenci k růstu.“ A máte pravdu. Nelze. Ale pozorujte lidi. Když dostanou prostor, většina z nich ho využije. Ne všichni. Ale většina. A to je dost.

Kdo to dělá? A jak se stát terapeutem?

V České republice je rogersovská terapie zastoupena přibližně 15 % všech psychoterapeutických služeb. To je málo oproti kognitivně behaviorální terapii, která tvoří 42 %. Ale má to svou sílu. Jejími hlavními uživateli jsou lidé s vyšším vzděláním, sebevědomím a schopností sebevědomého reflektování - lidé, kteří nechtějí „návod“, ale „přítomnost“.

Stát se terapeutem podle Rogerse není otázka vysokoškolského vzdělání. Je to otázka osobní transformace. Základní školení trvá 2-3 roky. A hlavní část toho školení není v učebnách. Je to v osobní terapii. Každý budoucí terapeut musí projít vlastní terapií. Protože jak říkal Rogers: „Nemůžeš dát klientovi to, co nemáš sám.“

Největší chybou začínajících terapeutů je, že chtějí „něco udělat“. Chtějí pomoci. Chtějí vyřešit. Ale v rogersovské terapii je úkolem terapeuta neudělat nic. Jen být tam. Naslouchat. Přijímat. A věřit - věřit, že klient ví víc než on. Věřit, že změna přijde sama. A to je nejtěžší. Protože to vyžaduje odvahu. Odvahu nechat druhého být.

Co se děje dnes v Česku?

V roce 2018 byla založena Česká asociace pro person-centered přístup. Organizuje workshopy, supervize a konference. Plánuje publikovat první kompletní český překlad Rogersových klíčových prací. Je to krok vpřed. Ale stále chybí podpora. Zdravotní pojišťovny preferují krátkodobé terapie. A rogersovská terapie není krátkodobá. Je to proces, který trvá.

Nové trendy? Integrace s neurovědou. Práce o emocionální regulaci. Digitální formy podpory. Ale jádro zůstává stejné: bezpodmínečné přijetí. Empatie. Autenticita. Tyto věci nelze zautomatizovat. Nelze je zapsat do algoritmu. Nelze je „vyrobit“.

Co říkají klienti? „Nikdy jsem se necítil tak bezpečně.“ „Nikdo mi nikdy neřekl, že je v pořádku, když jsem smutný.“ „Nechal jsem se být. A najednou jsem začal být.“

Carl Rogers říkal: „Když jsem byl opravdový, klient se měnil.“

Nebylo to o něm. Bylo to o něm, jak byl sám sebou.

Co když to nevyjde?

Rogersovská terapie selhává, když:

• Klient očekává rady nebo návod.
• Klient má těžké psychické poruchy, které vyžadují strukturovanou intervenci (např. akutní schizofrenie).
• Terapeut nemá dostatečnou osobní zkušenost nebo neprošel osobní terapií.
• Terapeut se snaží „vymyslet řešení“ místo toho, aby naslouchal.

Není to „špatná“ terapie. Je to jiná. A ne každý je připravený na to, aby si nechal čas, aby se sám seznámil se svou vlastní hlubinou.

Co je důležité si zapamatovat?

• Rogersovská terapie neřeší problémy - pomáhá člověku najít vlastní cestu.
• Neexistují techniky. Existuje vztah.
• Bezpodmínečné přijetí není „dovolit všechno“. Je to „přijmout, že jsi člověk“.
• Empatie není souhlas. Je to přítomnost.
• Kongruence je pravda - bez masky, bez role.
• Trvá dlouho. Ale změní to, co jiné terapie nedokážou: vztah k sobě.

Největší síla rogersovské terapie není v tom, co dělá terapeut. Je v tom, co klient najde, když se konečně dovolí být sám sebou - bez ohledu na to, jak to vypadá.“