Pracovat s dospívajícími klienty není jako terapie dětí ani dospělých. Je to jiný svět - plný rozporů, tichého odporu, emocionálních bouří a neřečených bolestí. Mnoho terapeutů se s tím potýká, protože tradiční rozhovory často selhávají. Když adolescent řekne „všechno je v pořádku“, neznamená to, že je v pořádku. Znamená to, že se nechce otevřít. A to je jen začátek.
Proč verbální terapie často selhává
Mnoho terapeutů přichází s představou, že stačí sednout, položit otázku a čekat na odpověď. U dospívajících to nefunguje. Většina z nich nemá slova pro to, co cítí. Nebo se bojí, že když je vysloví, budou považováni za slabé, divné nebo nevážné. Výzkum z Pražské vysoké školy psychosociálních studií (2006) ukázal, že 68 % adolescentů projevilo okamžitý terapeutický pokrok při použití neverbálních technik - kreslení, práci s kartami, psaní - zatímco u čistě verbálních přístupů to bylo jen 42 %. To není náhoda. Je to neurologická skutečnost: v období adolescence je mozek ještě v přechodu mezi emocionálním a logickým zpracováním. Slova nejsou jejich přirozeným jazykem.Arteterapie: Když slova nestačí
Arteterapie se stala jedním z nejúčinnějších nástrojů pro práci s dospívajícími. Kreslení, sochaření, práce s barvami - to vše umožňuje vyjádřit to, co se nedá říct. Když dospívající nakreslí strom s rozpadajícími se kořeny, neříká: „Mám problémy s rodiči.“ Říká to jinak - skrze barvu, tvar, tlak tužky. Terapeut nemusí nic interpretovat. Stačí se ptát: „Co se ti stalo, když jsi kreslil ten kmen?“ Takhle se vytváří bezpečný prostor, kde se nemusí bránit.Nejčastěji používané techniky v ČR jsou: kreslení sebe sama jako zvířete, práce s projekčními kartami, vytváření vlastního „mapy emocí“ nebo psaní dopisů, které se nikdy neodeslou. Podle studie z roku 2019 z PVŠPS bylo 82 % adolescentů ochotnější pracovat s těmito metodami než s přímou konverzací. A to je klíč. Nejde o to, aby se „něco vyřešilo“. Jde o to, aby se něco zaznamenalo.
Skupinová terapie: Když vrstevníci mluví hlasem, který slyší
Dospívající nechtějí být „léčeni“. Chtějí být pochopeni. A největší sílu má ten, kdo prožívá stejné věci - kamarád. Více než 75 % adolescentů si o svých problémech povídá s vrstevníky, nikoli s rodiči. Skupinová terapie využívá tuto skutečnost. Není to „terapie pro společenství“. Je to prostor, kde se dospívající naučí: „Já nejsem jediný, kdo se cítí takhle.“Struktura je klíčová. Skupina musí mít jasné hranice - kdo přichází, kdo ne, jak se chovat, jaké témata jsou povolené. Když se v skupině objeví někdo, kdo říká: „Můj táta mě nechává v klidu, ale já se cítím jako něco, co se nesmí pohnout“, a jiný odpoví: „To zní, jako když mám strach, že když se rozpláču, budu zase vypnutý“ - vzniká spojení. A to je začátek identity. Výzkum Pastorkové (2019) potvrzuje: skupinová terapie je nejúčinnější cesta k hledání sebe sama v období, kdy se všechno mění.
Gestalt terapie a Oaklanderův model: Když se dítě ztratilo v dospělém
Gestalt terapie se zaměřuje na kontakt - jak se člověk spojuje s okolím, jak se brání, jak se zavírá. U dospívajících je to důležité, protože právě v této fázi se vytváří hranice mezi „já“ a „ty“. Oaklanderův model, který vychází z gestaltu, je zvláště silný, protože zahrnuje rodiče. Ne proto, že by měli „opravit dítě“. Ale proto, že oni sami často nesplnili své vlastní vývojové úkoly. Když rodič neumí říct „Nechápu tě“, ale místo toho říká „Nejsi normální“, tak dítě začíná věřit, že jeho emoce jsou špatné. Oaklanderův model pomáhá rodičům uvidět své vlastní zranění - a pak už nevyžadují od dítěte, aby je „napravilo“.Terapeut v tomto přístupu neřeší chování dítěte. Řeší, co se děje v rodinném systému. Když matka neustále říká: „Měla bys být silnější“, pravděpodobně sama ve svém dětství dostávala: „Nemůžeš být slabá.“ A dítě se stává jejím zrcadlem. A to je přesně to, co se musí zastavit.
Rodiče: Nejsou nepřátelé, ale součást systému
Nikdy nezapomeňte: dospívající nežije ve vakuu. Jeho svět je plný rodičů, učitelů, přátel, sociálních médií. A právě rodiče jsou největší výzvou - ne proto, že jsou zlý, ale proto, že jsou zranění. Mnoho rodičů neví, jak se chovat, když jejich dítě přestane mluvit. Takže začnou kritizovat, kontrolovat, vydírat. A dítě se zavře ještě víc.Terapeut musí být jako most. Není jeho úkolem rodiče „napravit“. Je jeho úkolem jim ukázat: „Vaše dítě neodmítá vás. Ono se bojí, že když se otevře, ztratí vás.“ A pak pomoci vytvořit nový způsob komunikace: místo „Proč jsi to udělal?“ říct: „Cítím, že se mezi námi něco děje. Můžeme se o tom podělit?“
Pravidlo důvěrnosti je kritické. Dítě musí vědět, že to, co řekne, zůstane mezi námi - pokud neohrožuje život. Ale rodiče musí také vědět, že jejich podpora je důležitá. Řešení? Pravidelné krátké setkání s rodiči bez dítěte. Bez toho, aby se rodiče cítili vyloučeni. Bez toho, aby dítě cítilo, že je „vydáno“.
Největší chyby, které terapeuté dělají
1. **Předkládají řešení** - Dospívající nechtějí, aby jim někdo řekl, co mají dělat. Chtějí, aby jim někdo pomohl najít vlastní odpověď. Když řeknete: „Měl bys se s tím vyrovnat“, znamená to: „Tvoje pocity nejsou důležité.“ 2. **Ignorují neverbální komunikaci** - Když dítě sedí, nechává ruce v kapse, nekouká do očí, je to největší signál. To není „nepřítomnost“. To je „já nejsem bezpečný“. Pokud to ignorujete, ztrácíte důvěru. 3. **Přehlížejí „teachable moment“** - Podle Havighursta a Mackové existují krátká okna, kdy je dítě připravené na určitý vývojový úkol - třeba odtržení od rodičů nebo vytvoření vlastních hodnot. Když to přeskočíte, může se stát, že se ten úkol nevyřeší nikdy. A dospívající se stane dospělým, který stále hledá potvrzení od ostatních. 4. **Nechávají rodiče na straně** - Když rodiče nejsou součástí procesu, terapie je jako lék bez základu. Dítě se může cítit lépe v kanceláři, ale doma se vrátí do stejného systému.Co se děje v ČR? Čísla, která musíte znát
Podle Asociace psychoterapeutů ČR (2022) se počet terapeutů specializujících se na adolescenty zvýšil o 37 % od roku 2015. Zvýšení? Ano. Ale stále je to málo. Pouze 28 % terapeutů v ČR prošlo specializovaným školením pro dospívající, i když 63 % jejich klientů je ve věku 12-18 let. To znamená: tři z pěti klientů jsou dospívající - ale jen jeden z nich má terapeuta, který ví, jak s nimi pracovat.Na druhé straně: v roce 2023 proběhl první česko-slovenský kongres o arteterapii pro adolescenty. Bylo představeno 17 specifických metodik. V Pražské vysoké škole psychosociálních studií je od roku 2021 práce s dospívajícími povinnou částí magisterského studia. To je změna. Ale pomalá.
A co technologie? 92 % adolescentů v ČR používá chytré zařízení denně. Někteří terapeuti začínají využívat toto - třeba posílání kreslení přes WhatsApp, nebo vytváření digitálních „map emocí“. To není nahrazení terapie. Je to rozšíření. Když dítě nemůže přijít na schůzku, ale může poslat obrázek, který vyjadřuje, jak se cítí - to je přístup.
Kdo by měl dělat terapii dospívajících?
Není to práce pro každého. Vyžaduje:- hluboké pochopení vývojové psychologie adolescence
- schopnost pracovat s neverbální komunikací - nejen s tím, co se říká, ale s tím, co se neříká
- odolnost vůči rezistenci - neberete to jako útok, berete to jako ochranu
- schopnost pracovat s rodinou bez toho, abyste ji osvědčili
- trpělivost - změna není rychlá. Někdy trvá měsíce, než se dítě rozhodne, že se otevře
Nejde o to, aby jste „napravili“ dítě. Jde o to, aby jste mu pomohli najít svůj hlas. A pak nechat ho mluvit.
Proč dospívající nechtějí mluvit o svých problémech?
Dospívající se nechtějí otevřít, protože se bojí, že budou považováni za slabé, nevážné nebo „přehnané“. V tomto věku je identita vytvářena přes to, jak je vnímáno vrstevníky. Pokud se cítí, že jejich emoce nejsou přijatelné, zavřou se. Navíc mnoho z nich nemá slova pro to, co cítí - jejich mozek je ještě v přechodu mezi emocemi a logikou. Verbální komunikace je pro ně těžká, protože nejsou připraveni na ni. Neverbální metody, jako kreslení nebo psaní, jim dávají bezpečnější cestu k vyjádření.
Je skupinová terapie skutečně účinnější než individuální?
Ano, pro většinu dospívajících ano. Většina z nich se cítí lépe ve skupině, protože tam najdou potvrzení, že nejsou sami. Skupina je první místo, kde se mohou identifikovat s někým jiným - ne s rodičem, ne s učitelem, ale s někým, kdo prožívá stejné věci. Výzkumy ukazují, že skupinová terapie podporuje proces hledání individuální identity, protože umožňuje porovnávat zkušenosti, sledovat reakce a učit se z druhých. Je to jako zrcadlo, které neodráží to, co děti chtějí být, ale to, co skutečně jsou.
Co dělat, když dospívající klient odmítá přijít na schůzku?
Nezatlačujte. Nevyhrožujte. Neříkejte: „Musíš přijít, jinak se nic nezmění.“ Místo toho navrhněte alternativu. Může být kreslení, psaní dopisu, videozpráva, nebo i jen krátký hlasový záznam. Cílem není „získat schůzku“, ale „vytvořit spojení“. Pokud klient chce komunikovat jinak než ve vaší kanceláři, dejte mu prostor. Víte-li, že 92 % adolescentů používá chytrá zařízení denně, můžete využít i tyto kanály. Terapie už není jen o sedění na křesle. Je to o tom, kde je klient bezpečný.
Jak zapojit rodiče, aniž bychom porušili důvěru s dítětem?
Jednoduše: definujte hranice hned na začátku. Řekněte dítěti: „Co řekneš mně, zůstane mezi námi, pokud neohrožuje tvůj život nebo život někoho jiného. Ale já budu mít pravidelné krátké schůzky s rodiči, abych jim řekl, že jsi v pořádku a že se něco mění. Neřeknu jim, co jsi řekl - jen že se něco mění.“ Tímto způsobem rodiče nejsou vyloučeni, ale nejsou ani vnitřními posluchači. Dítě si udrží bezpečnost, rodiče nejsou v nevědomosti. To je klíč k důvěře na obou stranách.
Je možné pracovat s dospívajícími bez specializovaného školení?
Technicky ano - ale neefektivně. Mnoho terapeutů pracuje s adolescenty bez příslušného školení, protože je většina klientů právě ve věku 12-18 let. Ale bez znalosti vývojových úkolů adolescence, bez porozumění neverbální komunikaci a bez schopnosti pracovat s rezistencí se může stát, že terapie bude neúčinná - nebo dokonce škodlivá. Například pokud terapeut nechá dítě „vyjádřit emoce“ přes slova, když je ještě nezpůsobilé, může to vést k pocitu selhání. Specializované školení není luxus - je to základní nutnost pro kvalitní péči.
